Jdi na obsah Jdi na menu
 


1951: Kvadratura ženy


Kvadratura ženy

Skutečný příběh, který se stal námětem pro díl s názvem Kvadratura ženy se neodehrál v roce 1958 jako v seriálu, ale o sedm let dříve. V pondělí 23. dubna 1951 přesně ve 14.45 hodin se na hrázi jezu v Klecánkách u Prahy zachytila u jednoho ze středních pilířů velká papírová krabice ze které částečně vylézala látka červené barvy. Od té doby byl jez upraven a posunut, dnes by se již krabice, dle současného správce jezu Karla Barana, s největší pravděpodobností na jezu nezachytila, protože voda teče vrchem. Tehdejší jez byl sestaven ze samostatných hradel a voda protékala jako by cedníkem. Po vytažení jezný krabici rozbalil a objevil hrůzný nález, krabice obsahovala tělo bez hlavy a dolních končetin a vše tedy okamžitě nahlásil na pražskou kriminálku.

        

Vyšetřováním případu pověřil šéf kriminálky Karel Kalivoda (foto vlevo) dva ze svých nejzkušenějších kriminalistů Miloslava Nečáska a Jaroslava Zahrádku (foto vpravo v dokumentu ČT je chybně napsáno jméno Jan Zahrádka, nejspíš tvůrci mírně podlehli vlivu seriálu), kteří se okamžitě vydali na místo nálezu oběti. Tam zajistili nález - ženský trup bez hlavy a dolních končetin ve spodním prádle byl zabalen do červené látky. Vše bylo převezeno do laboratoře a na pitvu. Stáří oběti bylo při prvotním ohledání odhadováno mezi 20 a 30 lety s tím, že ve vodě bylo tělo přibližně týden. Prvořadým úkolem bylo zjištění totožnosti oběti, na kriminalisty byl totiž vyvíjen značný tlak. Oficiální propaganda na počátku padesátých let považovala kriminalitu za vymýcený buržoazní přežitek, který nemá v socialistické společnosti místo. Případ se navíc dostal na veřejnost a proto bylo nutné co nejrychleji vypátrat a usvědčit pachatele. Tlak od nadřízených složek působí z dnešního pohledu až neskutečně, kriminalistům byla dána lhůta tři dny na neprodlené a razantní vyřešení vraždy, toto nařízení se opravdu objevilo v písemné, téměř až výhružné formě. Miloslav Nečásek i Jaroslava Zahrádka pracovali více než naplno, vzali vyřešení případu za prokázání své odbornosti a profesionality, případu se samozřejmě věnoval také Karel Kalivoda.

                                            

V laboratoři byl v látce, které sloužila prokazatelně jako závěs, nalezen psí chlup černobílého zbarvení. Nalezené tělo bylo převezeno do ústavu soudního lékařství na pitvu, které se ujal přednosta ústavu a špička soudního lékařství profesor MUDr. František Hájek, pitvy se účastnili také oba kriminalisté, tehdy to bývalo běžnou praxí. Oběť zemřela na následky vykrvácení a zakrvácení do hrudníku, na kterém bylo nalezeno pět bodných ran, o jejichž vzniku profesor Hájek prohlásil, že byly provedeny nástrojem ostrým a hrotnatým, nůžky jsou nástrojem dobře způsobilým tyto rány způsobit. Po otočení těla pitvající profesor řekl detektivům „Tak pánové, tady máme poloviční občanskou legitimaci“. Měl na mysli jizvu po operačním zákroku zvanou thorakoplastika. Po jejím nafocení kriminalisté okamžitě opustili pitevnu a započali s pátráním po totožnosti oběti. Pitva dále potvrdila původní odhad věku oběti, žena byla střední až menší postavy s vahou asi 60 kg, dle ochlupení v podpaží se dalo soudit, že byla hnědovláska, měla jemné ruce, pěstěné nehty a na levém prsteníku asi 4 mm silný otlak, nejspíš od snubního prstýnku. Předpoklad profesora Hájka byl správný, jeden z příslušníků SNB našel v nemocnici dokonce i doktora, který operaci zavražděné prováděl.

        

Obětí byla 25ti letá Herta Černínová, pohřešovaná od 17. dubna 1951, kdy vyzvedla v Živnostenské bance Na Příkopech peníze, částku 67.000,- Kč, na výplaty zaměstnanců a od té doby byla nezvěstná. Stala se důvodně podezřelou ze zpronevěry a nelegálního opuštění republiky, konkrétně útěku do Spolkové republiky Německo, kde žila její matka. Herta Černínová pracovala jako účetní podniku Obnova, byla provdaná a bezdětná. Prvotní podezření se nemohlo vyhnout ani manželovi zavražděné, Ing. Radko Černín byl dle sousedů inteligentní muž a v manželství s Hertou jim vše klapalo, ostatně byli tehdy ještě v líbánkách. Ráno 17. dubna 1951 spolu odjeli tramvají do práce a na oběd se na rozdíl od svého zvyku nesešli, pan inženýr měl ten den důležitou poradu. Onoho rána tedy viděl svoji ženu naposled a od té doby se po Hertičce neúspěšně sháněl, při výslechu červený závěs nepoznal, spodní prádlo Herty Černínové ano, čímž 24 hodin od nálezu těla potvrdil s nezvratnou jistotou totožnost oběti. Pro dokreslení práce kriminalistů je třeba uvést následující - během noci na 24. dubna 1951 bylo zjištěno celkem 1600 žen mezi 20 a 30 lety, které se podrobily operaci tzv. thorakoplastice, mezi těmito ženami byla zjištěna také oběť. Je třeba si uvědomit, že něco jako počítače bylo tehdy hudbou hodně vzdálené budoucnosti.

Stejně jako v seriálu, tak i ve skutečnosti místo, odkud mohl být vhozen balík do vody, určil správce jezu a na rozdíl od seriálu v těch místech potápěči 30. dubna vylovili „druhé zavazadlo“, kufr s hlavou a spodními končetinami. Pokud by se dalo něco hodnotit jako chyba vraha, tak by to byla jednoznačně skutečnost, že zatím co u kufru zajistil jeho potopení, u krabice se mu toto nezdařilo. Toto není názor z mé hlavy, mysleli si to vyšetřovatelé, pokud by krabice nebyla objevena, nebyla by nikdy vražda vyšetřována.

        

Zde následovala malá kriminalistická inventura - vražda byla s největší pravděpodobností spáchána v bytě a tělo zabaleno do závěsu z tohoto bytu. Pachatel musel oběť znát, neboť představa únosu na rušné ulici Na Příkopech, za bílého dne, byla vyloučena. Pachatel je určitě držitelem řidičského průkazu a měl by být také majitelem automobilu, kterým tělo k řece dovezl, současně by mělo jít o majitele psa černobílé barvy. To byla fakta, která se podařilo do té chvíle nashromáždit. Přímá stopa na pachatele - žádná.

                             

Vyšetřování se, po prokázání neviny Ing. Radko Černína, přesunulo na pracoviště Herty Černínové, do podniku Obnova v Sokolovské ulici. Zde kriminalisté započali s výslechy spolupracovníků zavražděné a paradoxně, aniž by to kdo tušil, prvním vyslýchaným byl účetní Miroslav Šmíd. Šmídovi psa neměli, automobil prodal začátkem března a alibi mu potvrdily kolegyně na pracovišti. Při dalších výsleších spolupracovníků a spolupracovnic zavražděné se nikdo podezřelý neobjevil, ale z následných výpovědí, dílem náhodou a dílem správnou formulací otázek, vyplynulo, že Miroslav Šmíd se 17. dubna z pracoviště vzdálil, při potvrzení původního alibi si kolegyně spletli datum. Nyní si dokonce vzpomněly, že se na pracoviště vrátil v jiném oblečení, alibi tedy neměl a navíc nebyly k nalezení inventarizované nůžky. Miroslav Šmíd byl na pracovišti velice oblíben a nejedna ze spolupracovnic by si dala říct, ale byl ženatý a navíc jej viděly i s neznámou blondýnkou s menším bílo černě žíhaným psem, rasu nikdo určit nedokázal. Detektivům se podařilo také zjistit, že si Šmíd vypůjčil 13. dubna od známého automobil, ten byl nalezen nedaleko podniku Obnova. Účetní Šmíd byl na základě těchto indicií zatčen. Skutečnost, že se v inkriminovaný den vrátil na pracoviště v jiném oblečení Šmíd vysvětlil tím, že jej srazil nepozorný motocyklista a protože se mu nic nestalo, spokojil se s úhradou na vyčištění šatů a totožnost motocyklisty jej nezajímala. Zde připomenu, že i v díle Kvadratura ženy hraje neznámý motocyklista určitou roli, i když jinak podanou.

                                   

Kriminalisté se pokusili o osvědčený a letitý trik, odvezli zatčeného na soudní lékařství a ukázali mu mrtvolu, Miroslav Šmíd se při této konfrontaci ani nezhroutil a ani nepřiznal, choval se dost herecky a jakoby lhostejně. Ze vzpomínek Miloslava Nečáska : „Chtěli jsme toho chlapa nějak zlomit a tak jsme ho zavezli na soudní a ukázali mu nalezený trup zavražděné ženy, víc jsme v té chvíli ani neměli. Jenomže Šmíd zachoval obdivuhodný klid a jen prohodil. To je opravdu paní Černínová? To je hrozné! Kdopak jí to jen mohl udělat!“ Toto tedy kriminalistům nevyšlo a jen je potřeba pochválit autentičnost této scény v seriálu. Tím kdo asi jednal vůči Šmídovi nejvíc radikálně byl na rozdíl od seriálu šéf kriminálky Karel Kalivoda, který byl ostatně ze tří hlavních kriminalistů v tomto případě nejmladší, dle vzpomínek jeho ženy ho musel několikrát v průběhu vyšetřování Jaroslav Zahrádka uklidňovat a doslovně řečeno „Facky by v tomto případě ničemu nepomohly“. I dle paní Kalivodové byl Jaroslav Zahrádka v té době zkušenějším kriminalistou, ale to, kdo je kdo v tomto případě a přirovnání k postavám v seriálu rozvedu v závěru článku.

                             

Miroslav Šmíd vytrvale zapíral a zdálo se, že kriminalistům se nepodaří nalézt nějaký další důkaz nebo pohnout s vyšetřováním. V této době Jaroslav Zahrádka a Miloslav Nečásek rozebírali případ například při dlouhých večerních, nebo i nočních, procházkách Prahou a zvažovali i ty nejnemožnější teorie a diskutovali o nich. Jedno tehdy rozhodně tušit nemohli, tento pracovní postup dostal později pojmenování v USA jako brainstorming, volně přeloženo jako víření mozků (internetové překladače se zmohou pouze na diskutování, případně na tvořivou diskusi), kriminalisté postup použili v době, kdy za louží o tomto nikdo ani neuvažoval, jeden takový neznámý český objev. V seriálu se o něco podobného ve zkratce pokusili pánové Brabec a Mrkvička při scéně v noční kanceláři, kdy zločin přirovnávali k domu a jeho vnitřnímu vybavení. Kalivoda, Nečásek i Zahrádka byli přes absenci důkazů přesvědčeni o Šmídově vině, postup vyšetřování nasměrovali na nalezení jeho milenky, bez dnešních vymožeností, jako jsou například odposlechy, se podařilo zachytit telefonát ženy, která se sháněla po účetním Šmídovi a přimět ji, aby přišla na policii a potvrdila Šmídovo alibi, zde se dle zdrojů liší, zda to bylo především zásluhou Jaroslava Zahrádky nebo Miloslava Nečáska, ale to je podružné.

Na policii se dostavila i se psem Věra Holánková, narozená 15. ledna 1923 ve Znojmě, bydlištěm na třídě SNB 1070 / 93, dnešní Vršovická ulice, v Praze - zde je u některých zdrojů uváděn byt na Vinohradech, ale jako místní obyvatel toto beru, ono si mnoho lidí myslí, že mám bydliště na Vinohradech, přitom tomu tak není, v určitých místech Vršovice pro někoho s Vinohrady splývají. Při prohlídce bytu, v němž Holánková bydlela se svou matkou Aurélií Křížovou (narozena 30. srpna 1903 ve Vrůtkách) bylo nalezeno množství důkazů - skvrny od krve, chyběl závěs na okně, typ rádia v bytě odpovídal krabici, v níž byl nalezen trup Herty Černínové a na skříni byla patrná ve vrstvě prachu stopa po kufru, v němž byla vylovena hlava a nohy zavražděné. Obě ženy se pod tíhou důkazů přiznaly ke spoluúčasti na vraždě Herty Černínové a za pachatele označily Miroslava Šmída, který se následně přiznal také.

                             

Věra Holánková byla milenkou Miroslava Šmída, který žil dvojím životem, na jedné straně spořádaný otec rodiny, na druhé si Holánkovou vydržoval, z těchto peněz žila taká Aurélie Křížová. Obě ženy byly velice náročné a potrpěly si na luxus a okázalost, nebyl problém utratit za večer 30 tisíc korun, na večeři nejednou letěli do Karlových Varů. Na dovolené na Sliači utratili celkem 261 tisíc korun. Na tyto akce zpronevěřil Šmíd na pracovišti více než 3 milióny korun, ale v Obnově zdroj příjmů již vyschnul a tak vraždou získal alespoň v tomto kontextu mizerných 67.000,- Kč. V roce 1951, tedy před měnovou reformou se průměrný plat pohyboval na úrovni 5.000,- až 6.000,- Kčs, což odpovídalo poreformnímu platu 1.200,- Kč.

Zbývalo tedy osvětlit poslední chvíle života Herty Černínové. Miroslav Šmíd ji znal a věděl, že vyzvedává v Živnostenské bance peníze na výplatu zaměstnanců pro účetní oddělení. Černínová se snažila v té době prodat zánovní psací stroj a pod touto záminkou byla Šmídem vylákána do bytu jeho milenky. V bytě Šmíd Černínovou nejprve udeřil kilovým závažím 17x do hlavy, poté odtáhl bezvládné tělo od vany a zde svůj hrůzný čin dokonal, zasadil oběti pět ran kancelářskými nůžkami do hrudi. Milenka a její matka se následně snažily odstranit stopy krve v bytě a Šmíd ve vaně pilkovým nožem odděloval hlavu a nohy od trupu. Následně vše zabalil do závěsu a uložil do kufru a krabice od rádia, při nakládání do auta mu obě ženy pomáhaly. Potom Šmíd odjel směrem na Roztoky a všeho se pokusil zbavit ve Vltavě.

        

                       

Soud odsoudil Miroslava Šmída k trestu smrti, Věru Holánkovou k deseti rokům nepodmíněně a Aurélii Křížovou k osmi rokům nepodmíněně.

Celá skutečnost k tomuto případu byla završena v době natáčení seriálu, za režisérem Jiřím Sequensem přišel muž domáhající se přerušení natáčení o tomto případu. Byl to Miroslav Šmíd junior, v seriálu kluk vyprávějící Zemanovi o tom, jak s tátou pouštějí loď pojmenovanou Naděje po Vltavě.

Kriminalisté se pod dojmem úspěchu pokusili znovu otevřít případ Vranská, ale ani jim se pomník z roku 1933 zbořit nepodařilo, pachatel tohoto činu není dodnes znám a asi nikdy ani nebude, muselo by mu dnes být více než 95 let při jasném předpokladu, že Otýlii Vranskou zavraždil dospělý člověk.

 

Porovnání případů Otýlie Vranská a Herta Černínová.

Nedělejme si iluze, že porovnáním obou případů objevíme něco převratného, neobjevíme, tyto dva případy byly srovnány již několikrát. Nejrozsáhlejší studie asi vznikla již v roce 1965 a nepokrytě vyzvedla práci socialistického bezpečnostního sboru, nějak opomněla skutečnost, že kriminalisté Zahrádka, Nečásek i Kalivoda patřili ke staré předválečné škole. Například Jaroslava Zahrádku zaučoval inspektor Klinkora (byli oba rodáci z Hoštic na Strakonicku, ale tuto obec proslavil především až další tamní rodák). Klinkora byl šéfem protikasařského oddělení  a přesto se na případu Vranská podílel. Ze vzpomínek Jaroslava Zahrádky jedna perlička : „Ten se mě něco natrápil! Posílal nás něco vypátrat a povídá mi: Nezapomeň si vzít rukavice. Ty nevíš proč? Protože stejně hovno najdeš!" Pan Troška to později v podání Valerie Kaplanové trochu parafrázoval... stejně tam má hovno, asi se pro ten výraz nechodí v Hošticích daleko.

                   

Pokud studii z roku 1965 zbavíme ideologického balastu, tak základní skutečnosti zůstávají pravdivé. Nejmarkantnější rozdíl v obou řípadech je především v rychlosti zahájení vyšetřování a jeho rozjezdu. V roce 1951  kriminalisté během 24 hodin zjistili totožnost oběti včetně provedení identifikace manželem. Naproti tomu v roce 1933 se vše neuvěřitelně vleklo, vždyť tělo Otýlie Vranské dorazilo vlakem do Prahy v zaletovaných plechových krabicích 5. září 1933, tedy tři dny po jeho objevení. Proč proboha někdo nesedl do auta a pro oba kufry nezajel… případně i letecká přeprava by vše urychlila. Letecká přeprava byla tehdy již běžnou věcí, připomenu smrt Tomáše Bati v roce 1932 při havárii jeho soukromého Junkersu D1608. Srovnávat detektivy pod vedením Karla Kalivody s těmi pod vedením Josefa Vaňáska (tomu byl věnován seriál Jiřího Sequense Hříšní lidé města pražského) si nechceme dovolit, dle skromného názoru došlo určitě k mírnému podcenění a také se následně pánové v roce 1933 museli věnovat prošetřování spousty falešných stop. Znovu zopakuji, že totožnost Herty Černínové byla známa 24 hodin po objevení balíku na jezu. V roce 1933 vyzvali kriminalisté ke spolupráci tisk, věřili, že tím zjistí totožnost rychleji, opak byl pravdou. Fotka umytého a upraveného obličeje Otýlie Vranské se objevila na titulní stránce všech významných deníků, což byl průšvih. Bylo nespočet těch, kteří mrtvou identifikovali a vyšetřovatelé museli každé takové oznámení prověřit a udaná osoba musela být nalezena… neuvěřitelné kvantum práce a také ztraceného času.

Téměř jistou se jevila jako oběť 21 letá Marie Kozlová, na fotografii v tisku ji poznala její sestra Františka Lovarová z Osečan, navíc uvedla další skutečnosti potvrzující její tvrzení. Ona i Marie mají na prsou stejné mateřské znaménko, obě znaménka porovnal MUDr. František Hájek (přesně ten který prováděl pitvu i u Herty Černínové) a prohlásil, že znaménka mají spoustu společných znaků. Františka Lovarová uvedla také, že Marii chybí v dolní části chrupu stolička i to souhlasilo s nalezeným torzem těla. Rozjelo se pátrání po Marii Kozlové, nalezli ji celníci z Hradce Králové v Kuklenách, živou a zdravou. Po konfrontaci se sestrou, kterou neviděla tři roky a potvrzení její totožnosti se odebrala Marie oslavovat do hospody to že žije, ani se jí nelze divit, oslavoval by nejspíš každý.

Totožnost Otýlie Vranské, narozené v roce 1911, byla zjištěna po dlouhých osmi dnech od nálezu kufrů, poznaly ji její sestry. Když pomineme podcenění v počátku, nepřály kriminalistům ani okolnosti, Vranská neměla pracoviště, přestěhovala se do Prahy s úmyslem najít si tam práci, ale zjistila, že lze žít jednodušeji. Provozovala nejstarší řemeslo, tudíž potencionálních pachatelů mohlo být nespočet. Popis potencionálního pachatele se zjistit podařilo, ale veškerá pátrání po vysokém, kudrnatém blondýnovi byla neúspěšná. Tedy i absence onoho pověstného kriminalistického štěstíčka…

                   

Jako zajímavost bych uvedl, že Miloslav Nečásek, který asi nejvíc toužil po objasnění případu Vranská v padesátých letech, sbíral přiznání vrahů Otýlie Vranské a že jich nasbíral… ale ani on případ neobjasnil a tento nejznámější pomník moderní české kriminalistiky se nejspíš už běžným detektivním způsobem vyřešit nepodaří.

Zdroj fotografií : Muzeum Policie České republiky, dokument České televize PROFESIONÁLOVÉ 

zdroj

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA