Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sexuální vraždy - díl 2.

30. 8. 2011

Sexuální vraždy

11. STREJDA S OPICÍ (1959)
Celý Žižkov byl tenkrát v září roku 1959 na nohou a dobře si vzpomínám, jak moje babi Tonička, rodačka z tamní pražské čtvrti, jinak dobrák k pohledání, měla pro vraha ty nejkrutější recepty mučeni. Leč po pořádku. Během nedělního dopoledne 13. září 1959 se ztratila - jakoby přímo z ulice, z houfu hrajících si dětí - 9letá Alena. Rodiče ji hledali nejprve v okolí a z protější hospody Ve svahu, v ulici Víla Nejedlého, je uklidňoval bodrými slovy 37 letý Stanislav Stárek, lakýrník a obyvatel stejného domu, kde bydlela i Alenina rodina. Rozsáhlé bezpečnostní pátráni, které probíhalo celou neděli i pondělí, zůstalo bezvýsledné. Hodně se na tom podepsalo falešné svědectví jedné příliš horlivé místní občanky, která se dušovala, že Alenku zahlédla v neděli ještě kolem 14. hodiny v Riegrových sadech - a doslova v patách jí prý šel neznámý starší muž!
Rozborem operativní situace v domě bylo 15. záři zjištěno, že se Stárek nezdržuje ani doma, ani v zaměstnání, přesně řečeno pobývá na neznámém místě. Po násilném otevření bytu Stárkovy družky (jednalo se o Bulharku. která odjela na tři měsíce do své domoviny), při pohledu na ležící tělo holčičky s kaluží krve kolem hlavy, bylo jasné, že tajenka případu je vyluštěna tím nejsmutnějším způsobem! Za osm hodin od děsivého nálezu byl nedaleko Prahy v kunické hospodě, Stárek zadržen. Nejprve vykládal, že pozval k sobě Alenku na oříšky. Když je roztloukali, začalo se mu prý dítě posmívat, jestli ještě chytá opice, když se vrací z hospody. Vyhlášeného ochlasty se to tak dotklo, že holčičku udeřil jedenkrát kladivem do čela.
Tato výpověd ovšem nekorespondovala s výsledky pitvy. Pod tíhou důkazů se Stárek nakonec plně doznal: Když se mu v nepřítomnosti družky nedařilo získat dospělou ženu, napadlo ho, aby se ukojil na dítěti. Alenku nejprve rdousil a pak ji značnou silou několikrát udeřil do přední části hlavy. Během surové soulože se neukojil a tak ještě nad bezvládným tělíčkem onanoval. Dílo zkázy dokonal mnohačetnými ranami kladivem do zadní části hlavy. Když se umyl, šel do hospody, kde zval už znepokojeného Alenina tátu na pivo. Odpoledne se do bytu vrátil, chvíli se prospal, ale s přibývajícím večerem mu začala mrtvolka nahánět strach. Proto odešel z domova a odejel do míst. kde měli jeho příbuzní chatu. "Dostal šibenici. Fajn. Ale bylo by lepší, kdyby ho vydali na potrestání lidem! Nebo Alenčiným rodičům," durdila se babi. Vždyť mu ta nešťastná žába říkala strejdo."
 

12. BÝT JAKO ON (1960)

Jak to dopadne, když se deviovaný mladík rozhodne kráčet v šlépějích sexuálního zabijáka Mrázka? Příběh o vraždě krásné Annelore Feixové.

nenápadný pomíček připomíná místo vraždy

 

13. SMRT MLADÉ CUKRÁŘKY (1962)

Ema T. která procházela navečer 20. únoru 1962 hornickou obcí Koblov (okr. Opava), sledoval na vzdálenost několika metrů muž v plášti s vyhrnutým límcem. Náhle ženu napadl: " Už tě mám ty kurvo!" Ema T. se dala na útěk a když se po nějaké chvíli otočila, viděla, jak muž obnažil svůj pohlavní úd. Zdánlivé banální příhoda s neškodným exhibicionistou - kdyby druhý den ráno nenašel majitel nepříliš vzdáleného koblovského domu čp. 119 na svém pozemku mrtvolu mladičké dívky! Příbuzní v ní ztotožnili 18letou Martu M. ze sousedních Petřkovic, prodavačku v jedné ostravské cukrárně. Mířila domů stejnou cestou jako Ema T., zhruba o hodinu později. Nůž neznámého násilníka zaútočil dvakrát: jednak prořízl kalhotky oběti, aby obnažil její genitál, jednak způsobil na dívčině hrdle smrtelné poranění levé krční tepny s následným vykrvácením. Po pachateli zůstaly na místě činu stopy po gumových přezůvkách a vtisky kolen mezi roztaženýma nohama oběti. Ema T. si naštěstí nenechala svou příhodu pro sebe a brzy se přihlásili další svědci, kteří osudného večera viděli poblíž místa napadení obou žen menšího muže v hubertusu, jenž kromě skloněné hlavy v rádiovce poutal pozornost svou loudavou chůzí. Stopa vedla k vytypovaní Viktora Demka z opavských Šilheřovic. evidovaného recidivisty, který se v listopadu 1961 vrátil z šestiletého vězení za loupež. Demko uváděl víc než děravé alibi, při domovní prohlídce byly v jeho šatníku nalezeny kalhoty pomazané krví a zablácené na kolenou. Po několika dnech zapírání se Demko doznal. Přidal se k osaměle kráčející M. a krátce po dotazu: "Bylo by to možný?" začal svou oběť rdousit. Když obnažil dívku i sebe. došlo u něj k výronu semene. "Náhle začala dívka znovu sténat. Bodl jsem ji kapesním nožem do krku, jen jednou, ústa jsem jí ovšem držel do chvíle, dokud nezůstala úplně v klidu."
38letý Viktor Demko byl popraven 24. 11. 1962.

14. BESTIE V UNIFORMĚ (1963)

Jeden z nejúděsnějších případů se sadisticko-pedofilním zaměřením dokonale ututlali vojenští páni, kteří se neštítili vyhrožovat i pozůstalým rodinám. Pachatelem dvojnásobné vraždy malých chlapců byl totiž vojín ČSLA, což se přirozené nehodilo do obrazu socialistické armády, bránící klidný spánek pracujících. Pravda. Josef Kulík z obce Hrdly na Litoměřicku byl vojín už poněkud postarší. Narodil se v roce 1930, pro samý kriminál - 8x soudně trestaný, naposledy seděl 10 let za pokus vraždy - začal plnit povinnost; nejčestnějších až v lednu 1962 u stavebních jednotek.
Sloužil taky v Přelouči, kam se koncem července 1963 nevrátil z opusťáku. 29. červenec zastihl Kulíka na odstavné koleji Pardubice-Rosice n. L., kde se vloupal do obytného vagónu. Ještě téhož dne do něj vlákal 6letého Vláďu a 9letého Oldu. Toho napadl nožem a sekerou jako prvního. Vláďa sledoval brutální vraždu z horní palandy - podle hodnověrných svědků zbělely přihlížejícímu dítěti vlasy. Krátce na to zemřel i Vláďa. Četba protokolů o Kulíkové počínání s mrtvými je jen pro silné povahy: Ořezal masité části těl, vyňal vnitřnosti a nad mrtvolami onanoval. Po ukojení si zabalil do šátku Oldřichovu ledvinu a srdce, dále Vladimírovu ledvinu a slezinu. Poté uřezal v křovinách klacek, zašpičatil ho jako rozen, vnitřnosti na něj napíchl a u doutnajícího ohniště rozdmýchal plameny za použití starých odhozených pohřebních věnců. Na ohni si vnitřnosti upekl a snědl. Zohavená těla byla nalezena až 2. srpna. K usvědčení pachatele přispěly daktyloskopické a trasologické stopy, dále zápisky o činu, které měl Kulík v notesu pro pozdější ukájení. Psychiatrům vrah sdělil, že nikdy neměl pohlavní styk se ženou, že se vždy vyžíval jen s osobami téhož pohlaví ve výkonu trestu, po propuštění až do poslední doby se svým otcem.
Navzdory vyloučení veřejnosti se soudní přelíčení ani hrůzný čin samotný utajit nedaly. Zprávy kolovaly v ústním podání, mj. se tehdy tvrdilo, že kriminalisté získali podobu vraha ofotografováním očních zornic jednoho z mrtvých chlapců. Dříve obecně oblíbený omyl - kterému věřili i mnozí zločinci - tradoval, že v oku umírajícího zůstane zachován obraz posledního pohledu, tedy včetně vrahova obličeje. O Kulíkové konci vypovídá příznačně jeho matriční karta, do které kdosi z úředníků vepsal velkými tiskacími písmeny: POPRAVEN!

15. ZJIZVENÁ TVÁŘ (1964)

Karel Sládek (nar. 1944) z Kladna byl z rodu tragikomických smolařů. Coby učeň podpálil při kouření kůlnu. Ze špitálu, kde pracoval jako údržbář, ho propustili pro podezření z krádeže. Pak dělal topiče na lokomotivě a přišel o poslední článek palce. Nakonec ho zaměstnali jako vydavače olejů. Jednou chtěl odejít dřív z práce a protože věděl, že u mistra nemá šanci, chtěl si pomocí benzínu způsobit malý úraz. Jenomže benzínu bylo nějak moc a výbuch poničil Sládkův obličej do té míry, že se musel podrobit patnácti plastickým operacím. Jeho tvář s podivné napjatými ústy a zjizveným podbradkem pak připomínala zlého, vyplašeného králíka. Mnohem nebezpečnější stránkou povahy životního outsidera byla sexuální náklonnost k malým děvčátkům. Už jako šestnáctiletý je lákal na odlehlá místa pod záminkou doručení dopisu smyšlené osobě a zde je zneužíval. Krátce si pobyl v kriminálu. několikrát ho hospitalizovali v psychiatrické léčebně.
18. února 1964 oznámila jistá učitelka z Kladna, že pohřešuje svou 11letou dceru Helenu, která se nevrátila z nákupu. O dva dny později bylo nalezeno tělíčko nezvěstné v tuchorazské čtvrti. Pitva prokázala, že vrah zasadil děvčátku 14 bodných ran. Kriminalistům se přihlásila svědkyně, která se v inkriminované době procházela v lesíku se svým chlapcem. Nejprve slyšela krátký křik, za nějakou dobu potkala - na místě osvětleném pouliční lampou - Sládka, kterého dobře znala.
Podezřelý mladík byl zadržen 21. února a brzy se ke svému činu doznal: na důvěřivou Helenku opět použil fintu s doručením dopisu a vylákal ji do Tuchorazu. Když se pokusil dítě svléknout, začala holčička křičet a zpanikařený Sládek ji bodl dýkou. Po ukojení se na chroptícím dítěti dostal strach z prozrazení a Helenku ubodal. Soud, který zasedal v srpnu 1964, rozhodl, že polehčující okolnosti pachatelovy deviace platí jen pro trestný čin pohlavního zneužití, nikoliv už pro vraždu, kde byla Sládkova příčetnost v normálu. Trest smrti byl vykonán 30. listopadu 1964.
 

16. VRAŽDA V KINĚ (1966)

"Mnohem horší pohled než na tělíčko oběti byl pohled na krvavé otisky dětských rukou na stěně kolem schodů, jak se těžce zraněný chlapec snažil ještě utéct na svobodu." vzpomíná na svůj zážitek z místa činu někdejší vyšetřovatel, dnes státní zástupce JUDr. Pavel Kroulík.
Výčet pedofilné zaměřených sadistů pokračuje chmurně proslulým případem vraždy 11letého Pepíka v promítací kabině pražského kina Metro místním zaměstnancem Jaroslavem Papežem (nar. 1942), pocházejícím z někdejšího Chodova u Prahy. První záznamy o Papežových sexuálních deliktech se datují od září 1962. Jeho deviantní a surové jednání vůči malým klukům se stupňovalo, až si v dubnu 1966 vyslechl rozsudek osmiměsičního trestu s nástupem do věznice v době od 6. do 11. června 1966. V neděli 5. června, před odpoledním představením, vlákal Papež malého Pepíka do promítací kabiny, když mu slíbil, že ho nechá koukat na nepřístupný film o komisaři Maigretovi. Deviant chlapce přiměl, aby se vysvlékl, a později mu ostříhal vlasy nůžkami - během této činnosti poprvé ejakuloval. O Papežově rozrušení a částečné ztrátě pracovní sebekontroly svědčí takt. že zaměnil jednotlivé kotouče filmu a nevyrušil ho ani hlasitý pískot diváku. Správný díl zařadil až na telefonické upozornění zřízence kina, který marně zvonil takřka tři minuty. Zneužívání chlapce pokračovalo i během představení od 17:30. Krátce po zahájení projekce od 20:00 řekl Pepík, že chce jít domů. A Papež dostal strach. Je krutou ironií osudu, že vyplašená Pepíkova matka, hledající syna také v pasáži Metro, lomcovala klikou zamčených dveří, vedoucích ke schodům do promítací kabiny, zhruba ve chvíli, kdy začal sadistův masakr. Papež zasadil nůžkami chlapci celkem 36 bodných ran do hlavy, krku, trupu a do okolí šourku a poté - protože mu vadilo, jak ho umírající chlapec sleduje očima - mu zasadil několik ran do hlavy těžkou lepičkou na filmy. Mrtvé tělo vhodil poklopem do šachty pod kabinou. Následující tři dny řádně promítal. Neušlo mu, že rozkládající se mrtvolka už šíří kolem sebe nepříjemný zápach.
Zanechal proto v práci dopis, že nastupuje výkon trestu, a 9. 6. skutečně dojel na Pankrác. Věznici prý ale nenašel, tak se vrátil do Chodova. Domyslel si, že během jeho nepřítomnosti v kině bude Pepíkovo tělo nejspíš objeveno, a schoval se proto doma, do kůlny za hromadu dřeva. Zde byl vypátrán 10. 6. 1966. Expertiza znalců hovořila o pachateli jako o psychopatickém jedinci se schizoidními rysy a s výraznou sexuální úchylkou ve smyslu homosexuální pedofilie se složkou zřetelného sadomasochismu. V jednom z posledních dopisů matce Papež napsal: "Já jsem z toho tak nešťastný. Proč zrovna mě musela potkat ta šílená nemoc. Kdybych to byl jenom tušil, kam mě může zavést, tak jsem v Bohnicích na nějaké té operaci trval. Měj se dobře, mámo, já budu končit." Skončil jaksepatří. Na šibenici.

17. MRTVÁ NA HŘBITOVĚ ( 1968 )

"Máte tam mrtvolu!" křičeli vyplašeně postarší manželé Vejskalovi v odpoledních hodinách 24. 8. 1968 na zaměstnance Olšanských hřbitovů Valentu. Ten rozšafně prohlásil, že JO, mrtvých tu opravdu mají hodné. Jenomže tahle byla poněkud jiného ražení, vždyť ležela pohozená mezi hroby a na první pohled se dalo rozeznat, že o její předčasný konec se někdo iniciativně postaral! Tak se v pohnutých srpnových dnech osmašedesátého roku začal odvíjet velmi zajímavý kriminální případ, ve kterém ústřední roli sehrál sexuální deviant a part oběti nechtěně převzala jistá žižkovská důchodkyně. Ještě zajímavější je, že zhruba o třicet let později spáchal podobnou vraždu na jiném hřbitově jiný pachatel. Porovnání těchto dvou kauz mě přimělo k samostatné kapitole s příznačným názvem VRAŽDA PŘES KOPÍRÁK.

18. MUŽ DVOU TVÁŘI (1969)

Dvojice milenců sedí na kraji lesa a dívá se do kraje. Ne, to není romance, naopak se schyluje ke krutému dramatu. Vždyť jen o několik metrů dál pokuřuje ve svém úkrytu nedočkavě cigaretu ke všemu odhodlaný násilník. Nález zavražděných. 18leté Zdeňky Doleželové a o tři roky staršího Jaroslava Slámy, v borovém lesíku Horka poblíž obce Vícov na Prostějovsku znamenal děsivé finále řádění sexuálního devianta, který od roku 1964 přepadal v zdejším okolí ženy. Brutalita jeho útoku rostla každým případem: předposlední oběť pobodal řeznickým nožem, poslední zas omráčil několika údery železnou paličkou. A nyní dvojnásobná vražda! Kriminalisté získali cenné svědectví několika občanů, kteří navečer 4. května 1969 viděli třešňovou alejí kráčet k lesíku nejprve nešťastné milence a - zhruba čtvrt hodinku poté - osamělého, neznámého, leč přece jen povědomého člověka: "Neznám ho jménem, ale vím, že má v Ohrozimi příbuzné, pochází ze Stínavy a pracuje v Prostějově na pile." vypověděl jeden z nich. Stopa vedla skutečně do nedaleké Stínavy, k 27 letému Zdeňku Dudkovi, člověku s velmi dobrou občanskou pověstí a příkladným pracovním posudkem! Osudného dne zapíjel Dudek v zaměstnáni narození syna a zřejmě alkohol povzbudil jeho vždy nemalé sexuální tužby. Navečer, po návratu do opuštěného domova - ženu měl v porodnici a dceru u manželčiných rodičů - si vyšel jen tak nazdařbůh do polí. Ovšem ozbrojen pistolí. Podle vlastní výpovědi ho pohled na kráčející milence vzrušil a rozhodl se, že na mladé ženě vykoná soulož i za použití násilí. Dvojici nějakou chvíli pozoroval, pak se před ní objevil a Zdeňku jednoznačné oslovil: "Slečno, dáte mně?" Když se rozzuřený Jaroslav zvedal ze země. Dudek ho skolíl ranou z pistole. Dvěma výstřely zasáhl i utíkající dívku, odtáhl jí do lesa a po strhání oděvu na ní vykonal soulož. Nakonec umlátil bezvládné, nicméně dosud žijící oběti metr a půl dlouhým kyjem z akátového dřeva. Pistoli uschoval téhož večera na dvoře, pod sudem na dešťovou vodu, kde byla také pracovníky Bezpečnosti zajištěna. Dudek správně tušil, co mu hrozí, a tak se snažil simulovat nezvladatelný sexuální apetit. Jak pobavené vyprávěl spoluvézňům ve vyšetřovací vazbě, při rekonstrukci se schválně, jakoby nezadržitelně puzen chtíčem, vrhl na figurantku! Znalecké posudky o muži s "vrozenou vývojovou poruchou pohlavního údu subnormální délky a deformace" hovořily o sexuální deviaci s polymorfními projevy a preferencí sadistických aktivit. s významné sníženou schopností ovládací - nicméně jen do chvíle napadení Doleželové! Její vražda stejné jako Slámova násilná smrt byly výsledkem promyšleného jednání pachatele, zastírajícího předchozí trestnou činnost.
Dudkova snaha vyhnout se pankráckému popravišti simulací duševní choroby, posléze svalováním viny za dvojnásobnou vraždu na jistého H. paranoidního schizofrenika z Prostějova, který v listopadu 1970 spáchal sebevraždu (a v den činu prokazatelně pobýval v psychiatrické léčebně v Bohnicích) skončila fiaskem.
P. S. Přiběhlo srdce zle či z kamene snad smyslu a lásky zbavené vykoná strašný čin...Bože můj, zadrž, nadějná dcera, jediný syn! Tragickou událost připomíná na místě činu masivní pomník s krucifixem, nápis je úryvkem básně místního veršotepce pana Přidala. Měl jsem možnost mluvit s rodinou zavražděné Zdeňky. Její otec se v Dudkově případu silně angažoval a dodnes má uložen opis své svědecké řeči. kterou pronesl před soudem. Byl to právě on. kdo objevil těla mrtvých milenců. Nechali jsme zmizení Jaroslava a Zdeny vyhlásit místním rozhlasem," řekl mi p. Alois Doležel. Když se pak přihlásil se svým svědectvím pan Vlach, honem jsem spěchal na kole směrem k Malé horce. Už v polovině kopce bylo vidět pruhované tričko naší dcery. Zbytek jsem doběhl. Zdenička tam ležela, chudinka, zohavená, ve vlastní krvi, neboť měla rozbitou levou stranu obličeje dřevěným kyjem, který ležel vedle. Asi deset metrů opodál bylo Jarkovo tělo, rovněž s rozbitou hlavou. Ten hrozný pohled mi nikdy nevymizí z paměti!" otřásl se i po letech nešťastný táta. Když uplynuly dva roky od vraždy a soud pro Dudkovo simulování duševní nemoci nebyl ještě schopen vynést rozsudek, nechal jsem na vývěsce pohřební služby vystavit fota zavražděných s textem, že pachatel nebyl dosud potrestán. Což vyvolalo velkou nelibost dotyčného soudce. V roce 1971, v období, kdy Dudkovo odvolání leželo u Nejvyššího soudu, přijel na návštěvu prostějovského Agrostroje prezident Svoboda. Lidé se ho ptali, proč to tak dlouho trvá. Snad jeho intervence napomohla, že v červenci 1971 potvrdil odvolací soud původní rozsudek smrti z prosince 1970."

19. ŠÁLA KOLEM KRKU (1971)

První polovina 70. let je ve znamení neblahé šňůry pedofílních vražd. První případ se odehrál v Děčíně, kde 3. února 1971 zahynul rukou devianta 11letý Jirka. Jeho mrtvolka byla nalezena druhého dne ve vodní propusti poblíž Ploučnice. Neznámý pachatel chlapce zardousil šálou, utaženou dvěma uzly kolem krku, nezvyklé bylo ostře ohraničené a silné krvácející zranění na obou očních víčkách. V žaludku oběti nalezli lékaři přítomnost barbiturátu, požitého asi půlhodiny před smrtí. K vraždě se v dubnu 1971 doznal jistý R. 17x trestaný homosexuál a toxikoman. Věru ideální typ, nicméně nesrovnalosti v jeho výpovědích vedly později k tomu, že R. byl jako možný pachatel vyloučen. Teprve v červenci 1975 byl z vraždy usvědčen Milan Stránský (nar. 1952), aktér několika loupežných přepadení, ale též znásilnění, když obětmi se staly vždy děti nebo nedospělé osoby. Stránský doznal, že osudného únorového dne odtáhl Jirku k vodní propusti a nutil jej násilím jíst tablety Barbitalu. Přitom se zranil na ruce o poškozenou skleněnou tubu od přípravku a ze vzteku pobodal oběť okrajem lékovky do očí. Řádění dokonal chlapcovým zardoušenim - byl totiž teprve pár dní na svobodě a nechtěl se znovu do kriminálu vrátit.
Pachatele znalci vyhodnotili v kontextu celé jeho trestné činnosti jako sexuálního devianta - sadistu a polymorfního psychopata. Přišlo se i na to, že během pobytu v psychiatrické léčebně Stránský týral bezbranné pacienty, po injekci připoutané na lůžko. Při koupání zas bolestivě dřel tělesně postižené jedince kartáčem na dlouhé násadě. Stránského ničemný život ukončila šibenice.

20. DÍTĚ NA MOTOCYKLU (1973)

Od poledních hodin 5. prosince 1973 byla rodiči pohřešována 6letá Marcela z Dubňan na Hodonínsku. Nález jejího kabátku - a v dalších dnech i několika školních potřeb, poházených v okolí města - znamenal děsivou předtuchu, že holčička se stala obětí cizího násilí. Podle vzpomínek kriminalistů vzali místní občané vypátrání pachatele jako věc vlastní cti a všemožné pracovníkům Bezpečnosti pomáhali. Důvodné podezření zanedlouho padlo na místního občana Vojtěcha Bělocha (nar. 1931) v minulosti 2x odsouzeného k poměrně vysokým trestům za pohlavní zneužívání dětí. V inkriminované době měl dovolenou, jeho manželka byla totiž hospitalizována a starost o 9letého syna musel převzít otec. Jistý svědek, bydlící v témže domě jako podezřelý, viděl Bělocha odjíždět navečer 5.prosince nápadnou rychlostí na motocyklu: "Na tandemu za Bělochem, kterého jsem poznal bezpečné, sedělo dítě. Domníval jsem se, že je to jeho syn, ale jednoznačně to tvrdit nemohu. Dítě sedělo v běžné poloze, zdálo se mi, že se řidiče drží." Běloch kriminalistům tvrdil, že vezl svého syna, ten však vypověděl, že uvedeného dne nikam s otcem nejel. Usvědčování vazebně stíhaného muže gradovalo 12. prosince nálezem Marceliny mrtvolky v blízkém hovoranském lese a téhož dne i opakovanou domovní prohlídkou bytu obviněného - kdy v koupelné pod vanou byl nalezen školní penál s Marceliným jménem! Běloch posléze doznal, že holčičku vlákal do bytu, násilím ji vysvlékl a několika způsoby se na ní ukojil. Ze strachu před prozrazením pak dítě zardousil. Mrtvolku odnesl do sklepa, navlékl na ni synův kabát a odvezl na motocyklu do lesa. Zde tělo oběti uložil do terénní prohlubně a zakryl jehličím a větvemi. Běloch se ve vazbě pokusil o sebevraždu. Podařilo se ho zachránit - pro kata!
P. S. Na jednom z náhrobků dubňanského hřbitova můžete vidět Marcelčinu fotografii. Holčičky, která doplatila na svou důvěřivost. Je snad ale normální, aby bylo šestileté dítě podezíravém O tehdejší atmosféře mi hodné řekl místní kronikář p. Ludvík Chludil. Pohřeb oběti se konal v neděli 16. prosince 1973 za obrovské účasti dětí i dospělých. Spolužáci se rozloučili se zesnulou recitováním několika básní, projev přednesl ředitel školy Miroslav Šrutka. V kronice města Dubňany je zápis o rozsudku smrti, vyneseném 4. září 1974 Krajským soudem v Brně. další řádky registrují pořad České televize VRAH BEZ ZÁBRAN, odvysílaný 18. října 1974. který byl jakousi rekonstrukcí případu. Školní kronika pak ještě zaznamenala datum Bělochovy popravy - 23. května 1975. Dubňanští vzpomínají, jak vrahova manželka dlouho odmítala uvěřit, že trest smrti byl skutečně vykonán: "Však já se s ním ještě shledám!"

zdroj

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA