Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sexuální vraždy - díl 6.

30. 8. 2011
56. POSLEDNÍ AUTOBUS (1991)
Půvabná Kamila F. (nar. 1969) navštívila se svým přítelem ve středu 11. prosince 1991 ostravskou restauraci Koruna. Kolem půlnoci odešli společně na zastávku busové linky č. 44 u bufetu Moravěnka. Poslední autobus odjížděl v 00.28 hod. V průběhu jízdy se milenci pohádali a Kamila Pavla požádala, ať s ní dál nejezdí, ať vystoupí. Mladý muž ji vyhověl.
Od té chvíle nebyl zjištěn svědek. který by se na Kamilu F. pamatoval. Podle všeho dojela dívka v 00.40 k nákupnímu středisku Duha v Ostravě-Porubě. odkud jí zbývalo několik set metrů chůze k domovu. Kolem 00.45 hod. ji musel napadnout fyzicky zdatný deviant. Několik svědků z okolních domů také slyšelo v inkriminovanou chvíli krátké ženské volání o pomoc. Pohledem z okna však nic nezjistili, venku panovala hustá, neprůhledná mlha.
Tělo Kamily F. bylo nalezeno až 29. prosince 1991 v nedaleké zalesněné rokli. Je nepochybné, že vrah odřízl oběti určité partie těla a odnesl je z místa činu.
Profil neznámého pachatele vypracovali opavští psychiatři MUDr. René Grumlík. CSc. a MUDr. Milan Vilč. Z obšírného posudku vyplývá, že vražda Kamily F. měla sexuální motivaci, přičemž vražedné a následné jednání pachatele neslo znaky sexuální úchylky, odpovídající představám o aktivitě nekrotilního sadisty. Oddělené části těla oběti byly zřejmě pachatelem odneseny k dalšímu sexuálnímu, event. kanibalistickému nakládání.
Víc podrobností nelze z taktického hlediska zveřejnit. Když jsem s dr. Grumlíkem pracoval na rozhovoru o sestavování psychoprofilů. přišla logicky řeč i na případ Kamily F.
Čím to, že tak těžce deviovaný pachatel nedal o sobě už vědět? (Vynechme obligátní, nebo spíš notorickou obezličku Zemřel nebo Je ve výkonu trestu pro jiný delikt...)
Když o půl roku později došlo k obdobné vraždě v průhonickém parku nedaleko Prahy, myslel jsem, že pachatel udeřil znovu. Policie ovšem oba případy do souvislosti nedává," míní rezervovaně MUDr. Grumlík. "Já říkám, že tygr je v džungli."

57. ZASTAVTE ŽIVOT! (1992)

Ano, náš další případ je chmurně proslulá vražda 21 lete Dity Hrabánkové.
26. května oslovil jmenovanou dívku v Praze 3, na zastávce autobusů v Jičínské ulici, údajně vysoký, štíhlý a kudrnatý blondýn. (Asi si nelze nevzpomenout na popis posledního společníka Otilie Vranské!) Společné odjeli linkou č. 136 a poblíž Ditina bydliště na Spořilově si domluvili na následující den schůzku. 27. května, po 17. hodině, se na ni dívka vydala - podle svědectví její sestry mělo k schůzce s kudrnatým blonďákem dojít před vršovickým podnikem Koh-i-noor. Zda se skutečně konala, není známo. Naopak lze tvrdit, že po odchodu z domova Ditu Hrabánkovou už nikdo z jejích známých živou neviděl.
Nález zohaveného ženského těla dne 9. června 1992 v průhonickém parku - již na území středních Čech - odstartoval vlnu vzrušení, možná senzacechtivou, svým způsobem však logickou: pachatel (pachatelé?) totiž rozřízl hrudník oběti a vyňal z něj veškeré vnitřní orgány! Obojí bylo provedeno odborné, praktikou používanou na patologii. (Jiná Je pochopitelně při otvírání hrudníku práce chirurgova, jiná zas pitevního laboranta.) Dosavadní pátrání po lidech, kteří danou profesi v minulosti vykonávali, nepřineslo pozitivní výsledek. 
Jaký mohl mít vrah motiv k tak děsivému počínání?
Kriminalisté zprvu vytyčili tři verze:
1. rituální záměr,
2. snaha získat tělesné orgány mladé zdravé ženy k transplantaci či prodeji.
3. sadismus nebo jiný projev pachatelovy psychické deviace.
"První dvě vrahovy motivace jsou dnes prakticky vyloučeny. O třetí uvažujeme. Vzhledem k lomu. že tělo bylo v den nálezu už ve značné pokročilém stavu rozkladu, můžeme o znásilnění jen spekulovat. Stav oděvu napovídá, že k němu nedošlo." řekl mi major JUDr. Josef Neděla.
Soudní lékaři konstatovali jako pravděpodobnou příčinu smrti proražení lebky. Pachatel skutečné ponechal mrtvé oběti černé elastické kalhoty. Stačilo mu jen vyhrnout černobílou halenku a začít svou příšernou obdukci.
Ale jak? Potmě a naslepo? Nebo k zločinu došlo večer a vrahovi postačilo ubývající světlo dlouhého květnového dne?
Je vůbec pruhonický park místem činu?
Nález Ditiných slunečních brýlí a jednoho střevíce v přilehlém obilném poli marný dívčin úprk před vrahem nevyvrací. Zrovna tak ovsem mohla být oběť přivezena na místo už mrtvá - pachatel přenášel tělo za zeď parku a ztrátu brýlí a botky nezaregistroval.
Tajemstvím není další pitevní nález, totiž že zbytky střeva oběti byly podvázány pramínkem cizích vlasů, prokazatelně nepatřících oběti. Údajně mělo jít o vlasy mrtvého člověka.
Snad jiné oběti?
Potvrdila to analýza ve švýcarském Bernu?
A co prokázala ještě?
"Nic nepotvrdila, nic nezjistila," konstatuje mjr. Neděla lakonicky.  Jistý senzibil označil jednání pachatele jako touhu po návratu do maminčina bříška. Možná efektní, ale odborně nepodložené. Za serióznější lze považovat jinou domněnku, totiž zda Ditina povaha - vlídně extrovertní, zároveň sangvinicky živá, s potřebou pozitivní sociální atmosféry - nemohla u psychicky labilnějšího člověka, natož psychopata, nastartovat brutální reakci?
"Této úvaze se nebráním. Aspoň v tom smyslu, že pachatelova agrese platila konkrétní oběti. Kdyby byla zaměřena vůči ženám obecně, asi by se od té doby musel projevit znovu."
Naši kriminalisté naváza- li spolupráci s portugalskými a německými kolegy. Zatímco lisabonské vraždy prostitutek spíš připomínají reinkarnaci Jacka Rozparovače. nález částí těla a vnitřností lehké ženštiny ve dvou balících v kontejneru u dálničního odpočívadla poblíž Hamburku - mrtvola nebo aspoň části byly zachovalé, ležely tedy nějaký čas někde v lednici -jsou průhonické vraždě nepoměrně bližší.
Pachatelovým prozatímním epilogem by se dal nazvat nález kabelky Dity Hrabánkové na divoké skládce v malešickém lesoparku. Kabelka obsahovala všechny dosud postrádané osobni věci včetně deníku oběti. K nálezu došlo přesně půl roku po činu, 27. listopadu 1992.
Kabelka byla zachovalá, bez stop působení deště a dalších povětrnostních vlivů, na skládce tedy mohla ležet jen velice krátkou dobu. Co přimělo pachatele, aby se této hmatatelné vzpomínky na svůj čin zbavil?
Policie netuší. Zalistoval jsem novinovými výstřižky k případu. Na podzim roku 1992 se tisk k průhonické kauze vracel jen sporadicky, spíš analytickými než zpravodajskými materiály. Snad jedinou novou informací byl údajný citát v Ditiné diáři z roku 1990: Zastavte živol, chci vystoupit!
Jímavá informace, mající s ohledem na dívčin osud morbidní pachuť- sotva by to však mohlo stačit na znepokojení pachatele, listujícího výtiskem Lidových novin ze 14. 11. 1992.
Pachatele. který se nebál ukrývat tak nebezpečný důkaz proti sobě i v prvních měsících horečného policejního pátrání. Tak si byl jistý! "Domnívám se, že šlo o fetiš, který přestal nového majitele kabelky zajímat," shrnuje mjr. Neděla.

58. NOŽEM DO SRDÍČKA (1992)

Zmizení malého chlapce a nález jeho těla po měsíci pohřešování, ve sklepě a s bodnou ranou v hrudníku, představoval zprvu pro pražské kriminalisty složitý rébus.
 

59. MRTVÁ NA STŘEŠE (1993)

Sebevražda podezřelého člověka jako by předčasně zatáhla oponu nad pochmurnou tragédií mladé ženy, jejíž tělo bylo po několika týdnech pohřešování objeveno na střeše čtrnáctipodlažního domu ve Frýdku-Místku. Nebo se snad ještě v kauze dočkáme senzačního obratu?

60. POSLEDNÍ DISKOTÉKA (1994)

Konala se v Rumburku a mířila na ni osmnáctiletá dívka. Její smrt nebyla však tím posledním, co vzrušilo severočeské město.
Ne vždy se také novináři povede, aby vedl dialog s člověkem obžalovaným z vraždy.
60. POSLEDNÍ DISKOTÉKA (1994)
Konala se v Rumburku a mířila na ni osmnáctiletá dívka. Její smrt nebyla však tím posledním, co vzrušilo severočeské město. Ne vždy se také novináři povede, aby vedl dialog s člověkem obžalovaným z vraždy. 

61. A NA DUŠI KÁMEN (1994)

Děkujeme všem hasičům, policii a slušným lidem, kteří pomohli při pátrání po naší dceři Pavlíně Stejskalové. Děkujeme též za hojnou účast při rozloučení a květinové dary." Inzerát, uveřejněný v dačických novinách, bezděky postihuje tragický oblouk zmizení a smrti 18lete dívky. Zajímavý, nikoliv však atypický oblouk můžeme objevit i v názorech 22 letého Karla Fialy, obviněného z Pavlíniny vraždy:
"Měl jsem opravdu hrozný strach z důsledků toho, co jsem udělal, protože - jak sám teď říkám - jsem vinen. Ještě jednou mi odpusťte a pomozte mi. prosím, abych se po trestu mohl vrátit k rodině, k ženě a dítěti a napravit svou chybu."
Lítost v písemném doznání se však v průběhu vazebních týdnů a měsíců změnila na výčitku ukřivděnosti: "Nojo. tak jsem zabil jednu holku. Ale co bude se mnou'.' Kdy se vrátím k ženě a synovi?" 
V obývacím pokoji bytu. sousedícím s dačickým krámem U Stejskalů, vrávoralo stísněné ticho. A nebylo to jen velkou fotografii dívky, jejíž portrét v zasklené vitríně připomínal rodičům, že kdysi měli dvě dcery. Povídal jsem si s nimi o Pavlíně, o jejím zmizení.
Byla to tenkrát taková holčiči finta. V pátek 11. března 1994 se ve Slavonicích konala tancovačka, o den později měla ve Staré Říši hrát populární skupina Argema. Jenomže Pavlíně bylo jasné, že na dvě zábavy po sobě ji rodiče nepustí. Tak se vymluvila, že jde s partou do dačického hotelu Dyje oslavit čerstvé získání řidičáku. A hurá do Slavonic! Jenomže v sobotu 12. 3. Stejskalovi zjistili, že Pavlína nepřišla domů. Vzali si na paškál mladší dceru. Ta přiznala, že sestra měla namířeno do Slavonic. Rodiče začali pátrat - a dostali se až k Fialoví: "Ne. o Pavlíně nic nevím. Přivezl jsem ji, spolu s ještě dalšími dvěma lidmi, do Dačic a víc jsem se o ni nestaral," vysvětloval.
Když byl zanedlouho usvědčen výpověďmi svědků, že nemluví pravdu, připustil, že Pavlínu po příjezdu do Dačic přemlouval, ať jde s ním a ještě jedním párem do jistého bytu, že zábava může pokračovat. Ale Pavlína se mu vyškubla a šla pryč. Dojel ji autem, vtáhl ji dovnitř a začal na dívce vymáhat soulož. Když mu připomněla těhotnou manželku, naštval se: "Otevřel jsem dveře vozu a řekl jí. ať vypadne. Od té chvíle jsem ji neviděl."
Nebylo to právě přesvědčivé - Fiala měl zaslouženou pověst násilníka, několikrát už trestně stihaného, agresivního zejména v opilosti - nicméně zatím se kriminalisté museli s tímto vysvětlením spokojit. Pavlína, ať už živá. nebo mrtvá, nebyla totiž k nalezení. Nepomohlo pátrání v okolí Dačic, včetně vrtulníku s termovizí. Nikoho nenapadlo, že pachatel odvezl oběť až do opačného koutu jindřichohradeckého okresu.
Teprve 19. dubna objevili lesáci mrtvolu mladé ženy, ležící na kraji mirochovského lesa, vzdáleného od Dačic 45 km. Spodní část těla bvla obnažena, horní část včetně obličeje zničil oheň. Stejskalovi poznali svou dceru podle náušnic, hodinek a šatstva, totožnost potvrdila i antropologická expertiza Kriminalistického ústavu.
Do pitevního protokolu uvedl soudní lékař, že oběť byla usmrcena dvěma bodnořeznými ranami do zad. hlubokými 13-14 cm. které vyvolaly vykrvácení do hrudní dutiny. K ohoření těla došlo posmrtné." sdělil mi mjr. Karel Sladlík z Krajského úřadu vyšetřováni v Českých Budějovicích. Ještě tentýž den byl Fiala, od 27. 3. pyšný otec. předveden znovu k výslechu.
20. dubna se k vraždě doznal a učinil písemné doznáni. Částečné z tohoto elaborátu, částečné ze stop a z dalších výpovědí lze konstatovat, že Fiala dívku v autě znásilnil. Když mu vyčítala jeho čin a vyhrožovala udáním, vytáhl dívku z auta a nožem jí dvakrát "rupnul" do zad. Při odjezdu odpadla od jeho automobilu pravá přední zástěrka, která se našla při ohledání místa činu. Dvě svědkyně viděly v sobotu 12. března navečer z libořezského kopce přes pole. jak se u mirochovského lesa valí hustý dým.
"Byl šedočerný. tmavší, jako když si někdo pomohl při pálení hořlavinou. A u lesa, bliž k silnici, stálo auto," řekla mi jedna z těchto svědkyň. Je proto velmi pravděpodobné, že Fiala hned poté, co za nim byli Pavlínini rodiče, odjel na místo činu, polil tělo oběti a chtěl je spálit. Čas, na kterém se dívčiny hodinky zastavily, tj. 5:23 odpovídá době kdy svědkyně oheň viděly.
21. dubna proběhla prověrka výpovědi. Obviněný navigoval svými pokyny kolonu policejních aut až k osudnému místu. Záběry videozáznamu ukazují, jak Fiala vystupuje z auta a ukazuje, kde tělo zanechal. Vzápětí se psychicky i fyzicky zhroutí a v pláči opakuje: ..Já nemůžu, já už nemůžu..."
Jenomže Fiala v průběhu přípravného řízení změnil obhájce i svou výpověď - na pomyslné hrazdě nevěrohodnosti předvedl skutečný veletoč: V noci z 11. na 12. března ho prý přinutil jakýsi Jugoslávec, aby mu vydal auto, ve kterém seděla i Pavlína. Když se k ránu Jugoslávec vrátil, svěřil se Fialoví, že dívku zná- silnil a pak zavraždil. Dodejme, že Jugoslávce Razima neznal nikdo jiný než Fiala! Tahle bohapustá lež vydržela obžalovanému i před senátem Krajského soudu v prosinci 1994 a verdikt vypadal podle toho - výjimečný trest odnětí svobody v délce 17 let.
Při odvolacím řízení v listopadu 1995 v Praze vsadil obžalovaný SVŮJ osud na jednu kartu - v rádoby upřímném pláči doznal vraždu Pavlíny Stejskalové. Senát Vrchního soudu mu šel za to na ruku a usoudil, že způsob provedení činu není možno hodnotit jako zvlášť zavrženíhodný. Dále konstatoval, že možnost pachatelovy resocializace není tak obtížná, jak se domnívala nižší soudní instance.
Karel Fiala si tak odsedí v kriminále jen čtrnáct let. 

62. DEN, KDY NESTĚKALI PSI (1994)

Ve středu 18. května 1994 vystoupila asi v 13.40 hod. z autobusu místní dopravy severomoravského města Studénky 12 letá školačka Anna S. Před chvilkou jí skončilo vyučování. Rozloučila se s kamarádkou a táhlou ulici k lesu se vydala k nejposlednějšímu domku butovické části města, kde žili její rodiče, starší bratr a mladší sestra. Zbývalo jí ujít asi pul kilometru cesty,  zbývala jí asi půl hodina života.
Tělo Anny S. objevila tentýž den večer sousedka Babuňková. Když jsem přijel do Studénky napsat o zločinu reportáž, řekla mi následující: "Věděla jsem. že se Anička ztratila, a tak člověku nedalo, aby se nedíval kolem pozorněji. Všimla jsem si vyšlapané cestičky v řepkovém poli a vydala jsem se po ní. Byly tam dvoje stopy, jedny menší, jedny vetší. Asi po dvaceti metrech chůze jsem viděla, že řepka je poválená do takového obdélníku. Nejdřív byla vidět školní kabela a vzadu ležela i Anička. Obličej měla přikrytý, snad nějakou bundičkou, ale dole byla nahá. Ležela v klidné pozici, ale z toho. jak byla bílá, se dalo poznat, že už nežije. Vzdálenost místa nálezu k domku rodiny S. odhaduji tak na padesát metrů. Spolu s jednou paní jsem za nimi zašla, abychom jim řekli, že jsem Aničku objevila. Šli se tam podívat a hrozně plakali. Pak paní S. přede mnou řekla, že má hrůzu. jestli to neudělal jejich Jirka."
Jdete-li k místu činu, tedy k osamocenému domu rodiny S. a řepkovému poli, táhne se pěší cesta v jakémsi oblouku. (Druhá možná cesta k stavení je lávkou přes potok.) Už z dáli jsem slyšel štěkající psy a jak jsem se přibližoval, vyváděli čím dál víc. Tento fakt je mezi obyvateli Studénky- Butovic notoricky známý. A byla to taky první stopa, vedoucí k odhalení pachatele. Babička, která pobývala v inkriminovanou chvíli doma spolu s vnukem, 17 letým Jirkou S., neslyšela psy štěkat, zvířata se prý chovala naprosto klidně.
Když začala policie provádět první šetření na místě činu. hovořila s celou rodinou. Jenom Jirka byl někde zalezlý uvnitř. Policisté si ho proto zavolali a ptali se ho mj. zda nebyl dnes v řepkovém poli. Mládenec tvrdil. že ne -jenomže v podrážce svých bot měl řepkové okvětí! Půl hodiny před půlnocí byl Jiří S. zajištěn a ještě v průběhu noci se k činu doznal - kriminalistům mj. označil místo, kde po činu zakopal své zakrvácené šortky. Podle jeho verze se pohádal se sestrou na zahradě, hned po jejím příchodu ze školy. Začali se prát. Holčička před ním utíkala do pole, on pociťoval větší a větší zuřivost, takže když Annu dopadl, zasadil jí kapesním nožem, který nosil stále u sebe, sedm bodných a jednu řeznou ránu na krku a na zádech. Pohled na ležící zkrvavené tělo ho vzrušil. Sestru proto obnažil na spodní části těla. zasunul jí nějaký předmět do genitálu a značnou silou s ním uvnitř manipuloval. "Podle všeho jsem ji znásilnil, ale nepamatuju se přesně." vypověděl Jiří S.
Znalci označili jeho osobu za emočně nestabilní, se schizoidními rysy, dále konstatovali sexuální deviaci v podobě agresivního sadismu. Pětiletý trest odnětí svobody, vyslovený Krajským soudem v Ostravě v únoru 1995, mladistvý obžalovaný na místě přijal. 
P.S. Obdobnou vraždu mezi sourozenci zažil v roce 1972 také Benešov nad Ploučnicí (okr. Děčín). Nezletilý Bohumil M. zneužíval svou sestru Květu tím. že ji strkal prst do přirození. Když si dívka stěžovala matce, rodiče Bohumila fyzicky potrestali.
28. června 1972 začal ovšem chlapec v podkrovním pokojíku svou sestru znovu ohmatávat a zneužívat (ostatní členové rodiny se zdržovali tou dobou v kuchyni v přízemí) a když skončil. zeptal se Květy, jestli bude na něho zase žalovat. Když přisvědčila. uškrtil ji už připravenou kravatou, hodil si sestřinu mrtvolu na záda a odnesl ji na půdu. kde ji zaházel různými věcmi.
V průběhu večera ještě pomáhal rodičům Květu hledat a dušoval se, že nemá s jejím zmizením nic společného.

63. OCHUTNAVAČ (1994)

O tom. jak němečtí sexturisté jezdí do Čech ukájet své nejrůznější deviace, by mohly dámy z E-55 nepochybně odvyprávět celé ságy. Osmadvacetiletý Ralf Huse z Halle nebyl výjimkou, extrém však představovala jeho úchylka vzrušovat se cizími exkrementy.
V létě 1994 přijel na Karlovarsko vypůjčeným karavanem i s manželkou. S tou se seznámil na inzerát, provozovali spolu perverzní sex, kdy mj. pil kávu uvařenou z její moče a těšil se z jejích výkalů. Obtloustlý, mladě vyhlížející muž se na Karlovarsku vydával za detektiva, pátrajícího po nebezpečném deviantovi. Sám ovšem za marky kupoval od mladých dívek moč,  kterou údajně míchal s vodkou. Tím ale nebyla jeho zrůdná fantazie ještě naplněna.
"Přijel jsem do Čech. abych tu realizoval svou touhu po smrti, kanibalismu a pití lidské krve." řekl Huse později. Navázal přátelský kontakt s cikánskou rodinou a 12. srpna 1994 pozval na vyjížďku šestnáctiletou Valérii a dvanáctiletou Janu. V chmelařské oblasti poblíž Petrohradu předstíral poruchu. Huseho manželka odešla s Valérií pro vodu. Když se vrátily, pustil Němec do vozu jen svou manželku a odjel pryč.
V neděli 14. srpna objevili náhodní chodci mrtvé tělo Jany T. ve vodě Třemošenského rybníku nedaleko Plzně. Na první pohled bylo zřejmé, že jde o vraždu. Huse byl dopaden v Německu teprve koncem září.
Policii vypověděl, že dívku ve voze utloukl ranami heveru do hlavy. Posmrtně vyřízl z jejího pravého předloktí asi 12 cenlimetrový pásek masa. který snědl, a z ruky oběti sál krev. Během tohoto počínání dosáhl pohlavního uspokojení. Manželka se na jeho trestné činnosti údajně nepodílela.
I přes zmenšenou příčetnost uznali psychiatři jeho trestní odpovědnost. 10. srpna 1995 byl Ralf Huse v Halle odsouzen k deseti letům a dvěma měsícům kriminálu s následnou ochrannou léčbou v ústavu. 
PS. V průběhu práce na této knize jsem získal od zasvěceného člověka informaci, že otisky úderu smrtelnou zbraní na lebce Jany T. a na lebce Dity Hrabánkové (viz ZASTAVTEŽIVOT) byly takřka totožné. Že by tedy 27. května 1992 vraždil v Průhonicích Huse?

64. DÍVKY A SMRT (1994)

Když se v lesíku zvaném Pískovna probrala 14 letá Marie z bezvědomí. zjistila, že je nahá a že jí z pořezaného krku teče krev. Další bodnutí měla na prsou. Ten. kterého vnímala ve své blízkosti naposledy. už zmizel.
Marie vsak dokázala podat jeho dobrý popis. Už za několik hodin mělo město Žebrák explodovat senzační zprávou!  18. června 1994. hodinu po půlnoci, šla po silnici z Hořovic do Žebráku 21 letá Marcela. Tenkrát se ještě nebála: "Každou chvíli jsem chodila sama." Když za svými zády uslyšela kradmé kroky. bylo už pozdě. "Bránila jsem se. kousala jsem a škrábala. Byl ale silnější a z toho, jak zaútočil, jsem pochopila, že mi jde o život. Už už jsem ztrácela vědomí. Pamatuji se, že jsem měla hrozný strach. Řekla jsem si. že udělám všechno pro to. abych přežila," vyprávěla mi o svém martyriu Marcela. Všechno skončilo ušmudlanou nechutnou souloží. Právně vzato znásilněním.
"Byl to můj první pohlavní styk." doznal o půl roku později pachatel. Ne, to není přesné. Mladík na otázku policistů jen pýřivě přikývl. Vrah a násilník byl totiž povahou prudérní stydlín.
Ve čtvrtek l. září 1994 začal nový školní rok. Lenka, ještě ne patnáctiletá dívka z Praskoles. se stala studentkou hořovické střední školy. Příští pondělí už bylo její místo v lavici prázdné.
Když se třetího září. jednu hodinu po půlnoci, vracela z diskotéky na hořovickém koupališti, stala se obětí neznámého devianta. který ji zardousil, vysvlékl a zřejmě deštníkem manipuloval v jejím genitálu. "Chtěl jsem se pobavit." vysvětloval později pachatel, proč na dívku zaútočil. "Jak - pobavit? Jinak ochotně vypovídající mladík se rázem zadrhnul: "Jak to jenom říct. jak to jenom říct..." Asi po minutě hlesnul: "Chtěl jsem s ní mít to... no... pohlavní styk." Poslední slovo mu málem nepřelezlo přes rty.
Na otázky, proč s dívčiným tělem všelijak manipuloval, zahanbeně mlčel. Inu. stydlín. 
V neděli 11. prosince 1994 pocítil deviovaný mladík v lesíku Pískovna touhu pohovořit s dívkou, která na dohled od něho trhala jmelí. Slovo pohovořit mělo vzhledem k jeho činům prazvláštní pachuť. Jeho ruce se už naučily škrtit a zabíjet. Tentokrát si chtěl ale užít ještě víc a tak si do kapsy od tepláků vložil otevřený nůž. "Nic jsem jí nenavrhoval. Rovnou jsem se na ni vrhnul. Povalil jsem ji na zem. jednou rukou škrtil, druhou svlékal. Byla už nahá. křičela, tak jsem víc přitlačil. Jak sebou házela, nechtěné jsem ji pořezal. Svléknul jsem se taky. ale ke styku nedošlo. Proč? To nevím!  Zdalo se mi. zeje mrtvá. Strčil jsem do ní, ale nehýbala se." Je nesporné, že bezvědomí, které pachatel považoval za smrt, zachránilo Marii život. Jizva v délce pěti centimetrů a sedm stehů na jejím hrdle (a další bodná rána v prsou) to dokazují víc než přesvědčivě.
"Dřív jsem se sama nikdy nebála. Teď nedokážu jít večer ani sama se smetím." řekla mi dívka Marie.  Ještě v průběhu noci z 11. na 12. prosince zadrželi kriminalisté 18Ietého Jana S. Trestnou činnost, ze které byl obviněn - tedy vraždu nezletilé osoby, pokus trestného činu vraždy nezletilé osoby a znásilnění - doznával bez nejmenší stopy lítosti.
Znalci u něho zjistili patologickou sexuální agresivitu a sadistické rysy s preferencí na nedospělé ženy. V sexuální sféře shledal psycholog neadekvátní vztah k ženám (pachatel je vnímá jako objekt, jako věc), doprovázený úzkostí a primitivní sexualitou. Lze rovněž konstatovat, že gradace útoků a zafixovaný úspěšný způsob napadání žen by v případě včasného nedopadení pachatele znamenal nové vraždící monstrum typu Jiřího Straky.
V problematickém světle se předvedl krajský soud. Přestože počínání Jana S. s druhou a s třetí obětí nasvědčovalo, že byl s jejich usmrcením ztotožněn, kvalifikovali muži v talárech Lenčin případ jako znásilnění s následkem smrti, nikoliv jako vraždu.
Trest byl pak určen na dolní hranici spodní sazby, takže nebezpečný deviant vyvázl s trestem pouhých deseti a půl roku odnětí svobody.

65. KROK ZE STÍNU (1995)

Jemu bylo sedmnáct, jí šestnáct. Poslední květnovou sobotu roku 1995 navštívili diskotéku, kam je zavezl její otec. Tancovali spolu jednu písničku. Při návratu domů došlo k vraždě.
Životem Jiřího H. (nar. 1977) z jihočeské obce Velký Rybník (okr. Pelhřimov) se prý táhla nit nepodařenosti a bezvýznamnosli. Pro špatný prospěch musel do zvláštní školy. Ze stejného důvodu se ničím nevyučil. V sodovkárné. kde ho zaměstnali, kradl peníze i zboží. Vyhodili ho. Pověst zlodějíčka měl taky v místě bydliště. Polom přišla noc. kdy ze stínu bezvýznamnosti vystoupil tím nejodpudivějším způsobem.
Z diskotéky se vraceli po půlnoci. Jirka si náhle začal na Petře -  se kterou předtím neměl nikdy nic důvěrného - vynucovat soulož násilím. Klekl dívce na hrudník a asi pět minut ji rdousil. Pak dokonal dílo škrcením rukávy Petřiny mikiny. "Kromě nízkého věku obou aktérů případu považuji z kriminalistického hlediska za zajímavý rys to, že se pachatel i oběť znali dlouhá léta. Vyrůstali prakticky na dohled od sebe. taneční zábava zdaleka nebyla jedinou. kterou společně, přesně řečeno s další omladinou, navštívili." sou- dí major Jiří Růžička z Krajského úřadu vyšetřování v Českých Budějovicích. "Mnohem častější při sexuální vraždě totiž bývá, že pachatel napadne neznámou nebo téměř neznámou ženu."
Když se Petra nevrátila domů, začali jí rodiče v neděli dopoledne hledat. Ptali se i Jiřího, který spokojené vyspával: "Petra si cestou odskočila na záchod. Když mě nedošla, myslel jsem si, že počkala na ostatní z party." Jiří H. se dokonce zúčastnil pátrání po nezvěstné. záměrně ovšem uváděl zkreslující údaje - až příliš zkreslující - aby odvrátil nález dívčina těla. Marně. Ještě tentýž den se k činu doznal:
"Nevím, proč jsem to udělal. Asi z blbosti a ze strachu. Proto jsem nejdřív nic neříkal ani policii. Věděl jsem, že se na to musí přijít, ale myslel jsem si. že to nebude na mě." 
Znalci objevili u Jiřího H. vedle sadismu i rysy nekrofilie. Dívčina obrana v něm vyvolala vzrušení. Stejně tak mu nevadila její bezvládnost, vyvolaná rdoušením. Dívku vysvlékl a vykonal na ní pohlavní styk s vědomím, že souloží s mrtvou. To, co zažil, vlastně příjemně odpovídalo jeho představám o sexuálním styku. Po svém zadržení i před soudem vypovídal zmateně. Bylo evidentní, že netrpí pocitem viny, ale spíš strachem z výšky trestu.
Ten bohužel nebyl vysoký. Jak krajský, tak Vrchní soud se shodly na 4.5 roku odnětí svobody a následném ochranném léčení. "Je to směšný trest." řekl mi v dubnu 1996. v době mezi soudními verdikty, zdrcený otec oběti. Nikdy si prý nepřestane vyčítat, že právě on odvezl Petru a jejího vraha na osudnou zábavu. "Já svou dceru už nikdy neuvidím. On se za pár let vrátí a může to udělat znova." Pak se pan Z. omluvil a vrátil zpět do domu. Společně s fotoreportérkou Vlastou Luťanskou jsme už byli svědky mnoha lidských trápení. Shodli jsme se však. že někoho tak psychicky zničeného, s tváří doslova ztuhlou nevykořenitelným smutkem, jsme ještě neviděli.

66. TO JE ŘEŠENÍ! (1995)

"V neděli 18. června 1995 jsem se dívala kolem čtvrté odpoledne z okna a viděla jsem. jak naší ulicí V Ráji jde malý Roman T. společně s nějakým chlapíkem. Udivilo mě,  že jdou spolu, protože ten člověk nebyl cikán." Slova svědkyně S. byla nadlouho poslední stopou po sedmiletém chlapci z Pardubic. Zmíněného dne si hrál s dětmi na ulici. "Kolem sedmnácté hodiny jsme je svolali domů, máme s manželkou osm dětí. ale Roman chyběl. Hledali jsme ho. ale marné." vypověděl do protokolu o pohřešování svého syna Jiří T.
V nočních hodinách vyslovil někdo podezření, zda Roman nebyl ve společnosti Milana Kroutila. O tomto člověku se vědělo, že v květnu 1989 zavedl do sklepa domu čp. 536 v ulici V Ráji malého cikánského chlapce a pod pohrůžkou bodnutí nožem ho donutil, aby se vysvlékl a prováděl mu felaci pohlavního údu.
"Do sklepa by ale Románek nešel, ten se tam bojí jenom nakouknout, nešel by tam ani se mnou," tvrdil otec nezvěstného. Tato verze platila jen do chvíle, než se do sklepa domu č. 536 vydala Romanova matka, doprovázená policistou. V uličce sklepa, těsně u zdi, leželo chlapcovo tělíčko s pokousanou tváří. Ohledávající soudní lékař stanovil jako příčinu smrti zadušení, vzniklé zakrytím dýchacích otvorů, kombinované se rdoušením.
V ranních hodinách se kriminalistům podařilo Milana Kroutila zadržet. Muž, označovaný během minulé psychiatrické léčby za psychopatickou osobnost s bisexuálními agresivními sklony, doznal, že dítě do sklepa vlákal, začal ohmatávat po celém těle. Aby nekřičel, držel mu na puse ruku.
Chlapcovo umírání -"Byl najednou takový vláčný..." - mu nebránilo, aby jeho onanie nedospěla k ejakulaci. Během rekonstrukce, kdy ho musela policie doslova chránit před pomstychtivými a své výhrůžky pokřikujícími cikány, si Kroutil zažil malé peklo. O moc lepší to pro něj nebylo ani ve vazbě, psychicky mu rovněž nepřidaly články v novinách, věnující se jeho kauze.
Dvakrát se neúspěšně pokoušel v cele oběsit na utrženém kusu prostěradla. Když mu to vězeňský psycholog rozmlouval se slovy, že sebevražda není řešení, odpověděl: "Sebevražda v každém případě řešení je! Věřím, že do třetice všeho dobrého a zlého se mi to konečně podaří." Nemýlil se. 26. srpna 1995 v půl třetí odpoledne, využil nestřežené chvilky, přehodil si škrtidlo z prostěradla na trubku ústředního topení, pak kolem krku - a ukončil svůj život.
67. MUŽ NA ČÍHANÉ (1995)
V roce 1995 pobouřila veřejnost série sadistických vražd dětí. Každý nový zločin utvrzoval občany, že společnost je proti recidivě pedotilních deviantů bezmocná. Vše začalo vraždou desetiletého Tomáše B. z Ostrova nad Ohří, pohřešovaného od 20. března 1995, a nálezem jeho mrtvolky 2. dubna v bytě Františka Kahánka (nar.  24.9.1944). Chlapec byl zavražděn krátce po svém zmizení několika bodnými ranami bajonetu, před smrtí došlo k sexuálnímu zneužití.
Evidovaného pedofila Kahánka zadržela policie v pátek 7. dubna. Už v sobotu, jen po několika hodinách pobytu v hornoslavkovské vazební věznici - kde pracoval i Tomášův otec - našla vězeňská služba Kahánka mrtvého. Zemřel na následky těžkých zranění. Zda mu je způsobili dozorci nebo spoluvězni, bylo dlouho předmětem vyšetřování i projednávání před soudy několika instancí.
V červnu následovala pardubická vražda pachatele Milana Kroutila. Korunu všemu pak nasadil o měsíc později další zločin, jehož obětí se stala osmiletá Veronika B. ze Zenklavy v novojičínském okrese.
V poledních hodinách 24. července 1995 odjela na jízdním kole na nedaleké pracoviště svého otce. Od té chvíle byla nezvěstná. Ve stejný den, krátce po půl páté, vyústila pátrací akce v nález jejího zmučeného tělíčka. "Byl jsem ten den na rekonstrukci vraždy, probíhající v jednom venkovském stavení." vzpomíná JUDr. Česlav Kubiczek z Krajského státního zastupitelství v Ostravě.
"Panovalo obrovské horko, rekonstrukce vzhledem ke své náročnosti probíhala pomalu. Už jsem se viděl, jak si dám cestou domů nějaké to pivo. V tom ale přišla zpráva od operačního, abychom se spolu se soudním lékařem přesunuli ke Štramberku, kde se stala další vražda. Začal jsem tvrdě odmítat, ale operační mě přerušil zoufale výmluvným: Je to osmiletá holka!
Hned, jak to bylo možné, jsme se přesunuli na místo činu. Už jsem toho viděl opravdu hodně, ale na oči té dívenky nikdy nezapomenu! Doslova se z nich dala vyčíst slova utrpení: Proč já, tak mladá, musím zemřit !"
Doslova intenzívní a mravenčí prací kriminalistů se podařilo zjistit svědky, kteří v lese poblíž místa vraždy viděli inkriminovaného dne, ale i předtím, muže, který tu postával v porostu. Jako by tu někoho číhal.
Jeho popis odpovídal sedmkrát soudně trestanému Stanislavu Večeřovi (nar. 1953) z nedaleké Kopřivnice. Z posledního výkonu trestu se vrátil v roce 1988, když si odpykal šest a půl roku za trestný čin pohlavního zneužívání osmileté holčičky. Následujícího dne byl Večeřa zadržen ve svém bytě, kde se schovával a odmítal policii otevřít. V průběhu večera se k vraždě Veroniky B. doznal.
"V životě jsem neměl pohlavní styk. Několikrát jsem se o něj pokoušel, ale pokaždé mi odeznělo ztopoření. Časem ve mně uzrálo přesvědčení, že k pohlavnímu styku musím nějakou ženu nebo dívku přinutit násilím." Od června 1995 se začal potulovat v lese kolem vodní nádrže Libotín a připravoval se na svůj čin. Z domova si s sebou nosil láhev s meruňkovicí: "Pil jsem a bylo mi tak nějak divně, zle. Měl jsem na sebe vztek, že jsem takový divný  a neumím si normálně najít holku." Kritického dne, vyzbrojen paličkou na maso, nožem a plátěným páskem, číhal z úkrytu už od rána. Dočkal se kolem poledne. Srazil dítě z kola, bicykl odhodil do porostu a táhl je hlouběji do lesa. Po nějaké chvíli se zastavili a Večeřa začal Veroniku líbat a ohmatávat. Když se holčička bránila, opakovaně ji mlátil paličkou do hlavy tak silné, až se od dřeva oddělila kovová část. V útoku pokračoval škrcením za pomoci plátěného pásku, ale statečné dítě se pořád bránilo a dokonce se mu podařilo na chvíli utéci. Nakonec však Večeřa svou oběť dostihl a ubodal ji. "Když jsem od ní odcházel, slyšel jsem takový zvuk, jako když se něco stane s čerpadlem. Mám totiž dojem, že jsem tu poslední ránu dal do srdce." V tomto ohledu se Večeřa nemýlil.
Koncem ledna 1996 proběhl soud. Dejme opět slovo JUDr. Kubiczekovi: "Za okny bylo lednové pošmourné, nebo spíš příšeří, v soudní síni, kam se dostavilo hodně lidí ze Zenklavy, zas nevýslovně stísněná atmosféra ! Bylo hodně pláče, hodně smutku, což nemohlo nezapůsobit na soudce v senátu, na mě i na obhájce. Rozhodl jsem se proto, že ve své řeči nepůjdu na city, abych třeba nezakolísal hlasem.
Jediný, kdo nejevil sebemenší známky pohnutí, byl obžalovaný. Ochotně, velmi ochotné, s gestikulací sobě vlastní, vypovídal a odpovídal. "Jak na mě Večeřa působil? Takový hubený, slizký, s tenkými prstíky. Odhadl jsem ho na velkého zbabělce, který je schopen spáchat surovou vraždu, ale sobě nikdy neublíží. Jeho žádost o trest smrti jsem bral jenom jako řečičky."
Večeřa byl 25. ledna 1996 odsouzen k nejvyššímu možnému trestu, tedy doživotí. Obžalovaný se proti trestu neodvolal. Ve svém posledním slovu se omluvil rodičům oběti a vyslovil lítost, 15. února 1996 se v mírovské věznici oběsil.
"Zcela specifickým rysem případu je, že Večeřa podle znalců netrpí a nikdy netrpěl pravou sexuální deviací ve smyslu pedofilie." poznamenává vyšetřovatel případu pplk. JUDr. Luboš Valerián. "Otázka potom přirozeně zní, co s takovými lidmi, aby byla před jejich recidivou společnost chráněna? Do nemocničního zařízení nepatří, protože žádnou duševní chorobou netrpí. Ve vězení je lze držet jen po dobu výkonu trestu. Nic dalšího neexistuje. Pomohly by zřejmě detenční ústavy, ale o takových zařízeních se stále jen mluví."

68. MRTVÉ OČI (1995)

Chranišov je nevelká západočeská obec vzdálená jen kilometr od hornického Chodova, se zničující všudypřítomností výsypek, kolejí a marastu povrchových uhelných dolů. Začátkem listopadu 1995 si místní lidé všimli, že 82 letá Marie Nekysová už nějaký čas nevyšla ze svého domku. Uvnitř se stále svítilo, ale nikdo na klepání neodpovídal.
Chranišovští uvědomili rodinu staré paní. Jejich příjezd znepokojivé otázky tragicky rozetnul: v dolním obývacím pokoji se skutečně svítilo. Tma byla v kuchyni, zato tu leželo v počínající hnilobě tělo staré paní. Poloha těla a stav oděvu napovídaly, že v domě se odehrála vražda.  Zpráva o zločinu se rozlétla celou republikou. Televizní šoty výrazné novinové titulky: ZAVRAŽDĚNÁ STAŘENKA BYLA l ZNÁSILNĚNA!
Psalo se a hovořilo o sexuálním motivu s prvky brutality a perverznosti.
Jaká byla realita? Příčinou smrti bylo udušení ze zardoušení. Jiná zranění nasvědčovala úderům pěstí do obličeje oběti, zmasakrovaný hrudník zas kopancům. Vše vitálního charakteru - poslední minuty života Marie Nekysové byly tedy hodně trýznivé. Dobu smrti odhadli soudní lékaři vzhledem k vnitřní teplotě domu na rozmezí mezi 27. a 29. říjnem. A co onen sexuální motiv? "Oběť měla vysoko vyhrnuté šaty s obnaženou dolní polovinou těla. Pitva prokázala poranění v krajině zevního genitálu, rovněž se známkami vitální reakce." řekl mi při našem úvodním setkání vyšetřovatel tehdejší expozitury Krajského úřadu vyšetřování v Sokolově mjr. Miroslav Novotný. "O znásilnění můžeme jen spekulovat. Sperma nebylo zajištěno, znalci hovoří pouze o manipulaci relativně pevným předmětem v dané oblasti těla oběti."
Relativně tvrdý předmět. Slova jako z košilaté anekdoty, soudní znalci však musí odpovídat i na relativně choulostivé otázky: Penis? Prst ? Klacík ? Všechno prý je možné.
Nesporným pachatelovým motivem byla též zištnost. Kromě peněz odnesl z místa činu pár cenností, mj. zlatý řetízek s křížkem, modlitební růžence nebo reklamní hodinky Quartz.
Jak se ale pachatel do domu vůbec dostal, když zámky i dveře zůstaly nepoškozené?
Opatrnost Marie Nekysové měla totiž mimořádný rozměr - složitou lustraci musela podstupovat i známá pošťačka ! 
Pozornosti chranišovských neunikl neznámý muž, který se obcí pohyboval v průběhu pátku 27. října 1995. Jednalo se o nápadného člověka, vybaveného atributy slepce - tmavými brýlemi a bílou holí. Kolem jedenácté dopoledne ho viděli v Chodově na nádraží. Potom mu u restaurace Daliborka zastavil soucitný řidič. "Slepec mě požádal, abych ho zavezl do Chranišova a zastavil mu u prvního domku vlevo. Dovedl jsem ho ke dveřím a zazvonili jsme. Za nějakou dobu se z okna vyklonila starší paní a řekla: Ježíšmarjá, co tu chce ten chlap s bílou holí? Muž se jí zeptal: Je tady Mirek? Už na odchodu jsem ještě zaslechl, jak slepec ženě říká, že je s Mirkem domluvený, že Mirek má dnes přijet," vypověděl svědek.
Slepce u domu Marie Nekysové viděli lidé ještě kolem šesté večerní, na chodovském nádraží se objevil asi v půl desáté a odjel vlakem ve 23.17 hod..
Tahle zjištění přiléhavé korespondovala s vyprávěním Miroslava Nekyse, syna zavražděné ženy. Mluvil jsem s ním v únoru 1996, přímo na místě činu kam se přistěhoval. Potvrdil mi, že ve čtvrtek 26. října 1995 se na plzeňském vlakovém nádraží setkal s nevidomým invalidou statné postavy: "pomohl jsem mu do vlaku a cestovali jsme spolu do Písku. Na nádraží jsem mu koupil kafe, pivo a cigarety." V kupé vagónu utíká řeč často rychleji než míhající se krajina vlaku. Během přátelského povídání se slepec dozvěděl také o Nekysově mamince, bydlící v Chranišově. 
V policejním hledáčku se v průběhu listopadu 1995 objevil jistý Josef Potoček (nar. 1947) z Prachatic. Jednalo se o dvanáctkrát soudně trestaného muže, který si v kriminálech odseděl celkem dvacet let. Osmkrát trestaný byl po ztrátě zraku, ke které došlo ve výkonu trestu. Josef Potoček měl za sebou 148 sebepoškozovacích pokusů. Nejčastéji šlo o klasické polykání předmětů. Také si pořezal achillovky a nějakou dobu se pohyboval jen po kolenou. Bezpochyby nejzávažnějším zraněním bylo oslepnutí, k němuž došlo začátkem osmdesátých let. Vězeň si tak dlouho vtíral do očí grafit, až si rozleptal rohovky. Pro jiného zdrcující slepota se stala Potočkovým pracovním nástrojem. Umožnila mu zlevněné cestování, s nárokem na bezplatnou jízdenku pro průvodce.
Pokud Potoček neužíval kapky snižující tlak krve na sítnici, ztrácel vědomí. Co se asi tak mohlo stát když v pátek navečer přiklopýtal do nemocnice slepec se zhoršeným zdravotním stavem, který tvrdil, že před chvílí omdlel? Bezpochyby zůstal hospitalizovaný až do pondělní primářské vizity, někdy i déle. Není mnoho nemocnic, kde by takto za státní peníze pan Potoček přes víkend nepostonával.
Slepcova trestná činnost spočívala převážné v podvodech. Prodával byty, které mu nikdy nepatřily a lákal ze zájemců zálohy. Zrakově postiženým osobám zas tvrdil, že pojede do USA kde mu operace vrátí zrak. Mohl by to zařídit i dalším potřebným, chce to ale finanční zálohu.
Pan Potoček se představoval osobné i do telefonu jako inženýr, lékař, architekt nebo právník. Vystupoval též jako člen Nadace Olgy Havlové. Při jeho výmluvnosti, přesvědčivosti, slušném a inteligentním vystupování se mu tak podařilo oklamat řadu lidí. 
11. července 1996 podala JUDr. Jiřina Kokožková z Krajského státního zastupitelství v Plzni obžalobu na Josefa Potočka. Přelíčení krajského soudu začalo 16. října téhož roku. Obžalovaný vinu na vraždě Marie Nekysové popřel: "Jak se mám zodpovídat z vraždy, kterou jsem neudělal ! Z takového svinstva, co mi hodili na hlavu." řekl s pláčem krátce po zahájení. Nepopíral, že v Chranišově byl, ale jen dopoledne a do domu paní Nekysové vůbec nevstoupil.
Řada závažných důkazů vsak svědčila proti němu. Den po vraždě nabízel Potoček v písecké nádražní restauraci peněženku a hodinky. Svědek S. popsal portmonku, typově i barevně odpovídající té, která zmizela z místa činu: "Uvnitř jsem zahlédl fotografii starší ženy, Potoček ale náhle dotykem zjistil totéž. Ucuknul, peněženku si vzal k sobě. Když mi ji znovu nabídl, fotografie už uvnitř nebyla."
Také hodinky odpovídaly typu odcizenému v domě oběti. Tentýž svědek viděl mezi 28. a 30. říjnem 1995 zlatý řetízek a zlatý křížek s tmavým kroužkem. Křížek odpovídal svou podobou tomu. s nímž byla před osmdesáti lety vyfotografována Marie Nekysová jako batole. Odcizené šperky zpeněžil Potoček 30. října v prodejně jednoho zlatnictví v Praze. Při prohlídce osobního automobilu, kterým Potoček spolu s příbuzným často cestoval, našli kriminalisté modlitební růženec z majetku Marie Nekysové.
A co deviantní projev pachatele vůči oběti? Znalci při Potočkově zkoumání žádnou sexuální úchylku nezjistili, lze však konstatovat, že obžalovaný je fixován na starší ženy. Existuje záznam, kdy se jako čtrnáctiletý dopustil sexuálního obtěžování na jakési babičce, kterou obnažoval. Potom utekl i s její peněženkou. ve které bylo 20 korun.
O dva roky později se dopustil loupeže a znásilnění na ženě o třicet let starší.
18. listopadu 1996 vynesl senát krajského soudu v Plzni rozsudek - devatenáct let ve věznici se zvýšenou ostrahou! Vrchní soud v Praze potvrdil v červenci 1997 verdikt v plném rozsahu.
Potoček požádal o milost prezidenta republiky, podal stížnost k Ústavnímu soudu. Vše marně. 9. dubna 1999 zemřel ve věznici na Borech.

69. OSMNÁCT ZVADLÝCH RŮŽÍ (1995)

Když se Editě Markové blížila oslava osmnáctých narozenin, pronesla jednoduché přáni: "Mami upeč dort a kupte mi osmnáct růží." Oslavy začátkem listopadu byly velkolepé a kytice se skvěla v okně na chladném vzduchu. Za pouhých osm dní se pozvolna uvadající růže staly symbolem dívčina zmaru.
Problémem devatenáctiletého Pavla Domitry z Příbora (okr. Nový Jičín) byly dívky a alkohol. Slečny oslovoval na zábavách už podnapilý, šel hned na věc a tak se mu zoufale nedařilo. Postupně se u něj začaly projevovat tendence dosáhnout svého násilím. Také sadistické komponenty v jeho erotických vidinách už převažovaly. Snil jak překonává ženin fyzický odpor, jak ji "dobře praští do obličeje".
Masturboval s představami, že bičuje nahou uvázanou ženu která řve bolestí a utrpením. Měl z toho pocit radosti, urychlovalo to jeho erekci i ejakulaci. Od pátku 10. listopadu 1995 začal uvažovat, že si na nějaké dívce vymůže sex násilím - i kdyby ji měl zmlátit nebo svázat provazem. Byl tou myšlenkou doslova posedlý:  "Chtělo to jít ven."
V pondělí 13. listopadu hodně popíjel pivo a rum. Za tmy se vrátil na chvíli domů, dal si za opasek kuchyňský nůž, sebral prádelní šňůru a šel číhat. Kolem 23. hodiny uviděl na příborském náměstí dívku. Vydal se za ní a v odlehlejších končinách u nádraží ji napadl. Překonal její obranu a podařilo se mu svázat jí ruce za tělem. Druhý konec provazu omotal oběti kolem hrdla. Konečné si mohl dělat, co chtěl. 
Když druhý den nalezli lidé utýrané Editino tělo u ohrady fotbalového hřiště, město doslova vyheklo zděšením. Soudní lékaři napočítali celkem 36 bodnořezných ran, většinou soustředěných do tří komplexů na hrudi a na zádech. Rány prvního komplexu pronikly svalovinou srdce a byly příčinou smrti. ("Chtěl jsem se jí dostat na srdce," vypoví později vrah.) Tato bodnutí zasazoval pachatel zřejmé v amoku během zápasu s obětí, jiná zranění - například životu ne nebezpečné, protáhlé řezné rány na hýždích jako by signalizovaly deviantovu chuť už bezmocnou Editu trýznit a zvyšovat vlastní sadistické uspokojení. Sexuální atak útočníka směřoval vůči genitálu i análů oběti.
"Zajištěné biologické a pachové stopy putovaly k laboratornímu vyhodnocení," vzpomíná vyšetřovatel mjr. Miroslav Knížátek. "První signál, který nás přivedl na pachatelovu stopu, byla informace, že v sobotu 18. listopadu sháněl v příborském kostele jakýsi mladík faráře. Dal se do řeči se ženou, která se v tu chvíli modlila v kapličce. Mladík se jí svěřil, že má na svědomí nemalý hřích. Paní G. napadlo, jestli náhodou není tím vrahem. Začala se ho vyptávat, mladík byl čím dál rozrušenější a nakonec jí řekl, že měl osmnáctiletou dívku. A co je s ní? zeptala se svědkyně. Mladík si přejel rukou přes hrdlo a pak řekl, že dívka už není."
Pavel Domitra byl zadržen v pondělí 20. listopadu odpoledne. Už při prvním výslechu se doznal. Byla to snad jediná pozitivní zpráva na Editině pohřbu, kterého se zúčastnilo velké množství truchlících, ale též rozzuřených lidí.
Domitra se doznával také v příštích dnech před vyšetřovatelem a v přítomnosti svého obhájce a státního zástupce. V podstatě totožná byla jeho slova i během rekonstrukce, snímané na video. Obviněný mladík uváděl věci, které nemohl znát člověk, který by nebyl na místě činu. Současně s tím ovšem psal Domitra domů zoufalé dopisy, ve kterých se označoval za nevinného. Když jsem navštívil Pavlovu matku, ukazovala mi desítky dopisů a předčítala řadu emotivních pasáží. Chápal jsem, proč chce věřit, že její syn nic neudělal.
Mnohem větší tragédii jsem však vnímal v domku Editiných rodičů. Zatímco Domitrovi mohou za svým synem jezdil nebo se těšil jeho dopisy, zbyly Markovým jen fotografie, vzpomínky a návštěvy u hrobu.
V průběhu přípravného řízení počal obviněný popírat svou vinu. Stejně vystoupil v srpnu 1997 i před soudem, ten však vycházel z jeho původních, takřka spontálních výpovědí, seznal obžalovaného vinným a odsoudil ho ke čtrnácti letům vězení s následnou ústavní ochrannou léčbou.
Původně Domitrovi hrozil výjimečný trest. Rozhodl sexuologický nález, který označil obžalovaného jako sadistu, jehož schopnosti ovládnout své počínání byly v průběhu vraždy vlivem duševní poruchy podstatně sníženy. Podle expertů - záleží samozřejmě na vývoji léčby - může být Domitra nebezpečný svému okolí až do čtyřiceti let. Vrchní soud v Olomouci v listopadu 1997 verdikt potvrdil.

70. LOVCI ŽEN (1995)

Nočními ulicemi Mladé Boleslavi se pohybovalo Zlo. Nazvat je ďábelské by snad znělo příliš vznešeně.
Jednalo se o zlo primitivní, slizké a zákeřné, nicméně ve svých důsledcích nemilosrdně kruté.
52 letý Josef Pekárek a 21 letý Vladimír Belušiak, nevlastní otec a nevlastní syn, se stali dvoučlennou vraždící úderkou. Přišlo to tak nějak samo.
Patnáctkrát soudně trestaný Pekárek, jenž si za majetkovou trestnou činnost odseděl téměř 22 let, měl nad Belušiakem, který si zahrával se satanismem a tvrdil, že bojoval ve Vietnamu, inteligenčně navrch o šedesát bodů IQ. Byl to Pekárek, kdo pochopil, na které struny má zabrnkat. A tak časem začala chodit městem, nebo spíš po hospodách, podivně symbiotická dvojice. Stárnoucí a pochlebující tatík ( Ty na to máš ! Když nebudeš měkkej, tak to dokážeš ! ) a svalnatý synek, platící za oba útratu. V listopadu a prosinci se courání po hospodách a v podstatě neúspěšné hledání sexuálních objektů - ochotných souložit s oběma muži - změnilo ve štvanici a zabíjení. 
6. prosince 1995 napadli večer, už za tmy 19 letou Martinu R. Pekárek ji uchopil kolem krku a zacpal jí ústa. Belušiak ji chytil za ruku. Společné ji pak vlekli k Belušiakovu bydlišti. Dívka se zachovala srdnatě. Všimla si přijíždějícího auta, vytrhla se násilníkům a vrhla se vozidlu do cesty. Lovci se tak rázem změnili v možnou kořist a začali utíkat pryč. Což bylo dívčino štěstí. Ve voze totiž seděl vyplašený Vietnamec, který se zevnitř uzamknul a nebyl ochoten Martině pomoci. Nakonec se spasila útěkem.
Když se lovci uklidnili z nezdaru v nádražní restauraci, mířili domů. Cestou zahlédli osamělou dívčí postavu. "Hele, náhrada." řekl Pekárek a chytil 19 letou Markétu Kotrlovou pod krkem. Belušiak zas předstíral, že má pod bundou pistoli. Takto eskortovali dívku do mladíkova bytu, kde ji opakované znásilňovali. V ranních hodinách jeden z nich Markétu zavraždil - později sváděli vinu jeden na druhého - a dívčino tělo společné vynesli z domu tak, že ji vzali mezi sebe a její paže si dali kolem krku. (Aniž o tom věděli, pozorovala je v tu chvíli jedna z obyvatelek domu.) Odtáhli tělo až za město, k mostu přes řeku Jizeru, kde mrtvolu vhodili do vody. Zde byla také druhý den nalezena. Příčinou smrti nešťastné dívky bylo zatlačení silonového šátku hluboko do úst, čímž došlo k zlomenině jazylky a uzavření dýchacích cest. 
Martina R. si naštěstí nenechala svoje noční dobrodružství pro sebe a popsala oba násilníky kriminalistům. Podobných dvojic po Mladé Boleslavi zas tolik nechodilo, takže v krátké době byli Belušiak i Pekárek zadrženi. Hlavním důkazem proti Belušiakovi byl nález jeho spermatu v těle oběti, naopak Pekárka vinil později soud, že právě on udusil dívku zatlačením šátku do úst.
Napsal jsem o případu poměrně rozsáhlou reportáž. Mluvil jsem s paní Pekárkovou, tedy manželkou a matkou obou obviněných, navštívil jsem paní Kotrlovou a Markétina snoubence. Hodné zajímavostí jsem se dozvěděl přímo v domě, kde Belušiak bydlel.
Číslo popisné 919/2 v ulici pod Bořkem je bizarním pavlačákem, obývaným především cikány. Jeden z nájemníků, který nepopíral, že se nedávno vrátil z kriminálu, nazval barák vzletně Domem černých myšlenek.
Na jaře 1996, kdy jsem reportáž dokončoval, táhla Mladou Boleslavi velká voda. Na česlech u obce Vinec vyplavalo dívčí tělo v pokročilém stavu hniloby. Složitými expertizami byla v mrtvole ztotožněna 18 letá Jindra Kubátová, nezvěstná od 14. listopadu 1995. S dobou jejího pohřešování to bylo ovšem trochu složité.
"Několik lidí nám říkalo, že dceru měli od listopadu opakovaně vidět, naposledy v lednu 1996." řekli mi Kubátovi. "Ale zřejmé to nebyla pravda, asi nás chtěli jenom potěšit." V Jindřině úmrtním listu, který mi ukázali, byla poznámka o dlouhé řezné ráně na krku. Jednalo se tedy o druhou násilnou smrt mladé dívky v relativně krátké době.
S kapitánkou Jaroslavou Burianovou spolupracovala na případu psycholožka dr. Ilona Gillernová: "Během výslechů a rekonstrukcí s oběma obviněnými jsem měla pocit, že obvinění muži zdaleka neřekli všechno. Otec s nevlastním synem se ze smrti Kotrlové  navzájem tvrdé obviňovali, ale zároveň jako by byli spjati poutem jakéhosi tajemství. Dalším momentem, který stál za pozornost, byla ta část Belušiakovy výpovědi, kdy říkal, jak slyšel zvuk zipu na kalhotách Kotrlové. Přitom oběť mela na sobě tzv. leginy, tedy kalhoty bez zipu !"
Nález těla Jindry Kubátové - dívky oblečené mj. do džin - znamenal v případu nečekanou gradaci. Vlastně došlo k jakési časové přesmyčce: Markéta Kotrlová zemřela později, ale její tělo se našlo dřív. Naopak Jindra Kubátová byla zavražděna už 14. listopadu, voda však vydala její tělo teprve v březnu 1996. Obvinění obou mužů bylo rozšířeno o další trestné činy, včetně vraždy. Ve svých výpovědích se shodli na tom, jak dívku odvlekli násilím do Belušiakova bytu, kde s ní údajně souložil jen Pekárek. "V noci pak dívku odvedli k říčce Klenici kde se jí Belušiak pokoušel neúspěšně zlomit vaz," konstatuje kapitánka Burianová. "Potom jí Belušiak udeřil hlavou o mostní pilíř. Když se dívka zmítala v bolestech na zemi, podřízli jí nožem krk a vhodili jí do vody. Příčinou smrti Jindry Kubátové bylo udušení z utopení."
Taková byla aspoň Belušiakova verze. Pekárek tvrdil, že ve chvíli, kdy jeho nevlastní syn začal mlátit hlavou oběti o pilíř mostu, utekl pryč. Později se spokojil s Belušiakovým tvrzením, že nechal dívku žít.
V březnu 1997 odsoudil Krajský soud v Praze Pekárka k 25 letům a Belušiaka k 20 letům odnětí svobody. Měl jsem možnost hovořit s Josefem Pekárkem v pankrácké vazbě, kde čekal na rozhodnutí Vrchního soudu. Opakoval, že když odcházeli s Kotrlovou z domu, dívka ještě žila a teprve na mostě že ji Belušiak zavraždil několika údery karate. Tuto verzi ovšem vyloučil pitevní nález.
Vrchní soud v červenci 1997 tresty potvrdil. Pekárka označil předseda senátu za adepta doživotního verdiktu, konstatoval však, že trest pětadvaceti let je v případě věku odsouzeného v podstatě totožný.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA